Do vody

Stejně jako Ať, má svý kořeny na pacovskym soustředění, na jaře 2015. Spali a hráli jsme týden v podkroví krásnýho starýho stavení, občas svítilo jarní slunce, občas sněžilo, atmosféra byla moc příjemná a semknutá. Lepší, než na několika minulých za sebou. Od vydání Soundtracku ke konci světa bylo cítit, že jsme na soustředěních v jistym tlaku. Chtěli jsme navázat, vymyslet další Rychtu a Hýkala, a když to po pár dnech nepřicházelo, byli někteří z nás nervozní. Flow se ztratí, moc se chce a stačí, když je nervozní jeden a najednou nefunguje celek. Samozřejmě byly silný chvíle, třeba v Chroustově za jeden skvělej den vznikl základ mnoha písničkám na Kojota, z Krásný lípy je nezapomenutelnej večer, kdy vznikly Deště. Ale teď, v Pacově, byla konečně uplně uvolněná, hledačská týmová atmosféra. Měli jsme s sebou poprvé klávesy nebo midi controller a všichni jsme si to chtěli užít.
Pamatuju si, jak padá za okny zase chvilku sníh, koukám na střechu kostela a pískoviště na návsi. A najednou hrajeme tuhle písničku, trochu dětskou ukolébavku, trochu nějakou pastorální píseň, jako bych zpíval a hrál starou křesťanskou melodii. Všem se nám to líbilo, v tabulce hodnocení písniček ze soustředění dostala plnej počet, 25 bodů a byla jednou z těch nálad, který to soustředění definujou.

Já už v tý době řešil vnitřní rozkol, byl jsem hodně v oblacích, protože tělo začínalo bejt čim
dál těžší k unesení. Byl to něčim vlastně lehkej a volnej stav, navzdory tý velký životní volbě, která byla neodvratná. Nechal jsem jí zrát, pozoroval jsem jí nenásilně. Tiše našlapoval. Představoval jsem si, že plavu na voru po moři a čekám co se zjeví. Venku i ve mě.

Text jsem napsal až za rok a půl na to, na podzim 2016, v období, kdy se muj život zase zklidnil a mně se zase začalo dařit psaní. O momentě, kdy se dva lidi rozdělej, o víře, že se zase potkaj. Někde v daleký budoucnosti, v dalšim životě, na jinym kontinentě, v jiný situaci, v jinym věku, až si odpustěj, až to bude možný..

Hodně zajímavý je, že když jsme měli na podzim 2016 koncerty s tibeťanem Lotanem Namlingem a on slyšel poprvé tuhle naší (v tý době zrovna dokončenou) písničku, řekl nám, že jí zná. Že je strašně podobná jedný písničce, kterou mu zpívala jeho maminka. Je prej o svobodě Tibetu, a tam, kde já zpívám: “Do vody, do vody….” se v tý tibetský písničce zpívá: “Do nebe, do nebe…”. Je to důkaz, že je něco, co je všem kulturám společný, něco, na co člověk narazí, když se uvolní, s čim komunikuje, když na nic netlačí. Tibetská písnička, zachycená ve východních čechách o sto let později. A zazpívaná tibetskýmu klukovi, kterýmu už je 60. Zase se setkali.

S Lotenem jsme jí v jeho volnym dni v Čechách rychle jeli nahrát do Jámoru, ještě před Madridem. Přišlo nám to natolik silný, že jsme to museli zaznamenat. V Madridu jsme jí pak nahráli ještě jednou, jakože na čisto. Na Jiskřící se nedostala, ani jí kluci nesmíchali, protože byla o dost jiná, než ostatní, takže by se na desku nehodila. Teď ale Ondřej Ježek smíchal ty dvě verze, překryl je přes sebe a to je finální verze, která je na Spícim EP. Zas je tam to setkání po bezkontaktnim obdobi. zase je tam ten princip. A Loten vzadu zpívá tu tibetskou písničku. Do nebe, Do nebe..