(západ slunce, Kladno, náměstí Svobody, 11. září 2018)

dělníci v dodávce čekaj na prázdnym parkovišti
na parkovišti vítr rozechvívá pásky okolo výkopu
asfalt a samota
zpěvy se ozývaj z dálky
oceán slunce
síla, která všechno převyšuje
síla, která všechno přesvítí
která spláchne čas levou zadní
lodě vracející se do přístavu
lodě vyplouvající na moře
a autobusy na noční směnu
uši poslouchající z dálky
balkóny a na nich zasnění, loktama opření
všechno stojící po parnym dni
vánek, přání, poslušnost
dělníci z dodávky vystupujou ve chvíli, kdy přijíždí náklaďák
daj pásku i kolem něj a všichni odcházej

kolikrát jsem byl indiánem?
kolikrát jsem se musel smířit s tvojí smrtí?
kolikrát jsem to dokázal a bylo mi sladce, jako teď?
kolikrát jsem tě viděl umírat a vzdal jsem to?
a byl jsem ve slunci, ponořenej a odevzdanej
taky jako teď
zpěvy v dálce
uši v dálce
prostor mezi

pověz mi něco hezkýho!
povím
“slunce svý děti nehodnotí!”

::::::

představuju si tvář,
v autě stojícím naproti mě
jsme dva býci proti sobě
nebo lvi
oddychující a zkoumající jeden druhýho
čí děti mají větší hlad?
čí děti musí mít přednost?
čí děti dostanou šanci?
představuju si tvář postavy, která se ani nehne
zkoumá mě
sdílíme spolu tuhle chvíli
svědci jehovovi
nebo tam skutečně někdo sedí?

::::::

utichlo běsnění
chvíle odpočinku pro všechny
zapadající slunce se odráží ve sklech
armády oddychujou
odpuštění
zvuky se rozkládaj a rozkládaj
jsou mělčí a mělčí
moře se zklidňuje
zlatá rybko sklouzni se!
omyj svoje rány příteli,
ať už přicházíš odkudkoli,
napij se mojí vody!
armády čekajících na tuhle chvíli
zpívaj tichym, ale pevnym hlasem
smíření
pusť na chvíli svoje břímě
pusť svoje břímě a odpočiň si
zapadající slunce se odráží v očích
v odplouvající vodě
zapadající slunce
vánek nás propojuje
není to ničí vina
ospravedlnění

na horu už dneska nevylezu
neni to potřeba