Deadman

Ten text jsem napsal v dodávce. Cestou ze starý zkušebny u Cajta, do nový zkušebny u Jukly. Smál jsem se u toho. Bylo krásně, svítilo slunce a já se cejtil uplně volnej, odevzdanej, jakoby někdo ve mě umřel. Jung tomu říká “zabít hrdinu”. Je to moment, kdy se vzdáš. Připustíš si svojí nedokonalost, svoje slabosti a doteď zakázaný touhy. Připustíš si, že svojí životní situaci prostě nevyřešíš a nevymyslíš. Přestaneš bojovat, odevzdáš se a smíříš.

Odevzdávám se do “božích rukou”. Jakobych poodstoupil od toho “Já”, kterym jsem si myslel, že jsem, a začal ho jenom potichu pozorovat. Spolíhám se na nekonečnou moudrost vesmíru, nechávám se nést.

Je to další z výraznejch zážitků, který jsem v tomhle mym kotrmelcovym období našel, uložil je do písničkový lahve a poslal dál. To odstoupení a spolehnutí se na život, ať přijde s čimkoli.

O pár měsíců pozdějc, když se mi měl narodit syn a já šel ráno do porodnice, pár metrů před vrátnicí jsem se zastavil, otočil a rozhodl se, že se ještě vrátim přes kus města do kostela, ač nejsem křesťan, jít se pomodlit, ať všechno dopadne dobře, ať je kluk zdravej a máma v pořádku. Došel jsem ke kostelu, utišil se a poklonil. Chtěl jsem začít mluvit, ale jediný co jsem ze sebe nakonec dostal bylo: “děkuju”. Najednou jsem cejtil, že to je to jediný, co můžu ze srdce říct. Jakýkoli přání by byly jenom mejma představama o tom, co je pro mě správný, co je pro ostatní správný a to přece nevim. Byly by to jenom moje představy. Děkuju.

A vtip vesmíru je ten, že ono, v momentě smíření se s čimkoli, co přichází, v ten moment uklidnění a splynutí s něčím většim, než je vlastní mozek, se cesta najednou sama vyjeví. Ucejtíš, co máš dělat. (ten den se nám narodil krásnej zdravej kluk).

V Deadmanovi je ještě jeden vtip a paradox, kterej jsem si o vesmíru uvědomil. A totiž že to neni jenom tak, že se člověk nechává nést moudrym proudem života, ale že stejně tak – z jinýho úhlu pohledu – i život se nechává nést a provázet člověkem jeho lidskejma pokusama, škrbrtnutíma a zákrutama. Hrajou to spolu. che.

Deadman se nenahrával v Madridu. Chtěl jsem pár dní před odjezdem klukum ještě poslat nějak zhudebněnej tenhle text, v pár verzích předtim se mi to nepovedlo, moc sem to komplikoval, přidával i nějaký další textový pasáže a kluky to neoslovilo. Tak jsem to teď výrazně zjednodušil a nahrál doma uplně prostou verzi. Zaimprovizoval jsem vrstvy hlasů do podkladu, do jedný ze stop začla tisknout tiskárna, neřešil jsem to, je to jenom demo, přijeli na návštěvu naši ahoj, já tam jenom dohraju ještě jeden hlas a jdu se s váma přivítat, dobrý, mám to, posílám klukum.

Když tohle demo pak slyšeli Ondřej a Jonatán, řekli mi oba, že to na desce musí bejt tak, jak to je. A tak je tohle demo na desce. A to mě baví. Jak někdy ani netušíš, že zrovna děláš něco důležitýho. S lehkostí a bez stresu si jen tak hraješ, ač byses na to ve studiu chtěl soustředit a třeba si aspoň naladit kytaru… he. A právě proto to funguje.