Včera jsme s klukama hráli na Václavskym náměstí, u příležitosti oslav 17. listopadu. Cejtil jsem potřebu ke společenský situaci taky něco říct. Věděl jsem o čem chci mluvit, ale dát to z patra jsem si netroufal. A tak jsem si to radši na poslední chvíli napsal, a to na jedinej papír, kterej jsem našel. Tim byla druhá strana cedulky WC. Nemohl jsem to po sobě přečíst, jak to bylo v rychlosti naškrábaný. Ale napsáno jsem tam měl tohle:

“svoboda, kterou tady dneska oslavujem, za kterou děkujem všem, kteří se o ní zasloužili, kteří ji vybojovali a kteří se o ní pořád starají, je jenom prostředím. krásnou podmínkou pro život, nám už dneska takřka samozřejmou a jedinou představitelnou. přirozenou a zdravou podmínkou života, která ale sama o sobě nic neobsahuje.
je to jenom prostor. nastolená situace a vybídnutí. na nás je, jak tu situaci uchopíme, čim ten prostor naplníme. jestli z tý svobodný hlíny něco pěknýho a smysluplnýho vyroste a vykvete, a tím za ní bude nejlíp poděkováno!

v poslední době cejtim, že je potřeba v tý naší svobodný zemi hlavně hledat to, co nás spojuje a ne rozděluje. to mi přijde, že tu teď chybí. bejt k sobě empatický, koukat za slova, ba i za činy. vnímat, co se skutečně skrývá za názorem člověka, kterej stojí naproti mě. naslouchat mu, proč volí toho, koho já nevolim, proč volí krok, kterym já bych nevykročil. naslouchat a snažit se porozumět. mluvit spolu.

mám pocit, že se naopak snažíme hledat rozdíly. hledáme drobnosti, detaily, který nafukujem, zveličujem. rozčilujem se na sebe, kopem příkopy, přičemž někteří – a je jich naprostá menšina – v tom ostatní vehementně podporujou, s vidinou vlastních politickejch a jinejch bodů.
jsme k sobě – hlavně v diskuzích na netu – vulgární, odsuzujeme se, kroutíme nad sebou hlavou. až to vypadá, jakobychom tady žili samí úhlavní nepřátelé.

nevěřim tomu!

jsem přesvědčenej o tom, že toho, co nás spojuje, je nepoměrně víc, než si myslíme, a jsem přesvědčenej, že ještě víc toho bude, když to budem hledat. když k sobě budeme otevřený a vstřícný. když ten, co stojí naproti nám ucejtí, že ho vnímáme a respektujeme.

hledat, co nás spojuje. to se budu snažit do toho svobodnýho prostoru šířit.
zkusim to.
díky za svobodu!”