<< 9 >> Deadman

Ten text jsem napsal v dodávce. Cestou ze starý zkušebny u Cajta, do nový zkušebny u Jukly. Smál jsem se u toho. Bylo krásně, svítilo slunce a já se cejtil uplně volnej, odevzdanej, jakoby někdo ve mě umřel. Jung tomu říká “zabít hrdinu”. Je to moment, kdy se vzdáš. Připustíš si svojí nedokonalost, svoje slabosti a doteď zakázaný touhy. Připustíš si, že svojí životní situaci prostě nevyřešíš a nevymyslíš. Přestaneš bojovat, odevzdáš se a smíříš.

Odevzdávám se do “božích rukou”. Jakobych poodstoupil od toho “Já”, kterym jsem si myslel, že jsem, a začal ho jenom potichu pozorovat. Spolíhám se na nekonečnou moudrost vesmíru, nechávám se nést.

Je to další z výraznejch zážitků, který jsem v tomhle mym kotrmelcovym období našel, uložil je do písničkový lahve a poslal dál. To odstoupení a spolehnutí se na život, ať přijde s čimkoli.

O pár měsíců pozdějc, když se mi měl narodit syn a já šel ráno do porodnice, pár metrů před vrátnicí jsem se zastavil, otočil a rozhodl se, že se ještě vrátim přes kus města do kostela, ač nejsem křesťan, jít se pomodlit, ať všechno dopadne dobře, ať je kluk zdravej a máma v pořádku. Došel jsem ke kostelu, utišil se a poklonil. Chtěl jsem začít mluvit, ale jediný co jsem ze sebe nakonec dostal bylo: “děkuju”. Najednou jsem cejtil, že to je to jediný, co můžu ze srdce říct. Jakýkoli přání by byly jenom mejma představama o tom, co je pro mě správný, co je pro ostatní správný a to přece nevim. Byly by to jenom moje představy. Děkuju.

A vtip vesmíru je ten, že ono, v momentě smíření se s čimkoli, co přichází, v ten moment uklidnění a splynutí s něčím většim, než je vlastní mozek, se cesta najednou sama vyjeví. Ucejtíš, co máš dělat. (ten den se nám narodil krásnej zdravej kluk).

V Deadmanovi je ještě jeden vtip a paradox, kterej jsem si o vesmíru uvědomil. A totiž že to neni jenom tak, že se člověk nechává nést moudrym proudem života, ale že stejně tak – z jinýho úhlu pohledu – i život se nechává nést a provázet člověkem jeho lidskejma pokusama, škrbrtnutíma a zákrutama. Hrajou to spolu. che.

Deadman se nenahrával v Madridu. Chtěl jsem pár dní před odjezdem klukum ještě poslat nějak zhudebněnej tenhle text, v pár verzích předtim se mi to nepovedlo, moc sem to komplikoval, přidával i nějaký další textový pasáže a kluky to neoslovilo. Tak jsem to teď výrazně zjednodušil a nahrál doma uplně prostou verzi. Zaimprovizoval jsem vrstvy hlasů do podkladu, do jedný ze stop začla tisknout tiskárna, neřešil jsem to, je to jenom demo, přijeli na návštěvu naši ahoj, já tam jenom dohraju ještě jeden hlas a jdu se s váma přivítat, dobrý, mám to, posílám klukum.

Když tohle demo pak slyšeli Ondřej a Jonatán, řekli mi oba, že to na desce musí bejt tak, jak to je. A tak je tohle demo na desce. A to mě baví. Jak někdy ani netušíš, že zrovna děláš něco důležitýho. S lehkostí a bez stresu si jen tak hraješ, ač byses na to ve studiu chtěl soustředit a třeba si aspoň naladit kytaru… he. A právě proto to funguje.

<< 10 >> Jiskřící raketa TOTO

Cajt s našim Ondřejem si plácli, tu poslední noc míchaček: Oukej, vodhlasuju „Jiskřící raketa TOTO“ řiká Cajt, když ty vodhlasuješ „Jiskřící bůh láska jest“. Začli jsme se smát. Ježour a Hudebnic, který to taky nechtěli pustit, to vzali, protože tenhle akt Cajtový a Ondřejový kšeftařský domluvy fakt stál za to! Pohoda. Všechno je možný!

Pár dní před tim, než kluci poslali finální mix, jsme doma ráno slyšeli Pavla Bobka: „Mám naději, že uslyšíš mé tiché volání…“ a řikali jsme si: to je super, jak to začíná jenom tim samotnym zpěvem. No a pak kluci poslali mix, a začínalo to, oproti našemu původnímu záměru, mym samotnym zpěvem. che.

Srdcem týhle písničky je ta ambientní pasáž. Původně asi půlhodinová improvizace z Pacova, která dost určila atmosféru celý desky. Moc se nám to líbilo a dost dlouho jsme to zpracovávali a několikrát hodně měnili. Nakonec se to zkrátilo na uplný minimum a naopak se zvýraznila úloha tý úvodní pasáže, stojící na kytaře a tleskacim samplu, ve kterou nakonec písnička zase vygraduje a tim se vytvoří taková náruč kolem tý křehký ambientní pasáže.

Ten sampl, ve kterym se hejká a tleská a kterej tvoří základní beat, se nahrával už ve zkušebně, jako cvičební…ale pusť něco cvičebního Ježkovi a můžes si bejt jistej, že to tak zůstane. he.

Já měl s touhle písničkou dlouho problém. Moc se mi líbila, ale byla na mě jednak moc dlouhá a druhak mi přišla ta nálada strašně patetická a v konci megalomanská. Vůbec jsem netušil, jakej k tomu má bejt text, nemoh jsem na to přijít, nechápal jsem to a ještě ani v Madridu jsem to i přes enormní snahu nenapsal. Jel jsem domu bez textu. Ve studiu se to nakonec nahrálo kratší a daleko prostší, odpatetičtělo se to a všichni jsme cejtili, že se to povedlo a musí to bejt na desce. Měl jsem tak nakonec měsíc na to, vymyslet text.

Tušil jsem, že to bude závěrečná písnička desky, cejtil jsem, že to musí nést nějaký závěrečný sdělení a psal jsem strašný moudra a ezoterična. Nedařilo se mi to. Až jsem si pak řekl, že to musí bejt surreálný a lehký a spíš o nějakym konkrétnim výjevu, než shrnutí celýho vesmíru a povedlo se mi to napsat tak, že mi celá ta písnička konečně dala smysl. Zaklaplo to do sebe. Myslel jsem při tom na chlapa, kterej na laně přešel mezi manhattanskejma dvojčatama – což je jeden z nejkrásnějších uměleckejch počinů, který jsem kdy viděl, myslel jsem na všechny tyhle magory, pošuky, boží blázny a pošahance, jak frčej životem jak rakety. Na všechny kreativní životy, který žádná zeď nezastaví. A taky jsem myslel na Davida Bowieho, kterej ten rok umřel, byl z Marsu a jako Major Tom tam letěl raketou.

A nakonec jsem tam dal poslední z objevů, který jsem si v týhle době uvědomil, a totiž, že pro štěstí se musim rozhodnout. Udělat hluboký vnitřní rozhodnutí, že chci! A tim tomu votevřít cestu. Protože hluboko vevenitř to víme všichni, proč tu jsme a víme, že je vesmír šťastný místo. Nikdo, krom nás, nám to nemůže vzít. Víme to. Jenom to vynýst na světlo. A to si člověk vždycky může vybrat.

Celá posádka čeká jak se rozhodneš a všechny kontrolky blikaj přesně jak maj.

Nahrával jsem to v jednom z posledních dnů míchačky v Jámoru, na uplnym konci celýho toho procesu. A tam to i poprvé slyšel náš Ondřej, kterej se zrovna po měsíci vrátil z ekvádorskýho pralesa. To je zatim náš rekord. Pozdějš už to skoro slyšet nejde.