<< 3 >> Jiskřící bůh láska jest

Desky notýsku, do kterýho jsem asi před dvěma lety začal psát svý zápisky, jsem nadepsal „jiskřící toto“. Aniž bych tušil, že to je téměř název budoucího alba. Věděl jsem, že zápisky v tomhle notesu budou o přítomnosti.

Hurá!

Proč?

Jiskřící toto!

Stojim na libereckym náměstí, pozoruju hodinovou ručičku na radnici a vnímám, jak jsem zrovna teď svědkem projevujícího se nekonečna. Kolem a ve mně. Jiskřící elektrický teď. Přítomnost. Všechny ty rozličný tvary, situace a nosy a mozky, kterejma se bezpřestání zjevuje nekonečnost.

Cajt zdroj týhle písničky objevil v nahrávkách improvizací z Pirkštejna, kam nás na jaře 2016 dovezl na pár dní Kuba Čermák, aby o nás natočil dokument a kde nás vystavil mnoha inztenzivnim experimentum a hlubinnejm testum, mlčení, slepotě, zimě, mluvení o temnejch myšlenkách. To aby z nás vymáčknul maximum. (Díky Kubo! Bylo to na hraně, ale bylo to super!) Ale taky jsme tam hodně hráli a tim vodfukovali páru a vraceli se do pohody. No, Cait objevil jeden dost rozjetej jamm, pustil nám ho někdy na začátku roku a my to zpracovali. Rychlou písničku jsme potřebovali. Já napsal text zas až v tom týdnu před Madridem a tak ho zas kluci četli až v dodávce směr Španělsko.

Myslim, že tahle písnička je pro desku něco jako šém pro golema. Je to ta jiskřící radost, která nás v kapele semkla a pro kterou jsme se nadchli. A je to za mě i definice toho, jak spolu pracovali Ondřej a Jonatán. Na týhle věci, mám pocit, je nejvíc cejtit jejich vzájemná producentská fůze.

Láska je vzpomínka na původní jednotu, uvědomění si nekončící jednoty tady v miliardě pomíjivejch kousků. Miluju tebe v týhle konkrétní podobě a miluju tě i ve všech jinejch podobách, ve kterejch se denně zjevuješ.

<< 4 >> Vraky

Pacovskej jamm, jeden z těch zásadních. Těch, který dostaly v kapelnim bodování plnej počet. He. Pak jsme jí dlouho zpracovávali a dost jsme v tom tápali a přeli se, co s tim. Stálo nás to hodně energie. Byl to nakonec i jeden z outsiderů, ale zachránily jí producentský zásahy v Madridu, zkrácení a skvělej mix. Moc se mi líbí, jakej dali kluci producenti Vrakům na desce zvuk.

Na text mě navedl ten part flétny a melodiky, který spolu na několika místech hrajou série stejnejch tónů. Přijížděj a odjížděj. Roboticky, konstantně. Šel jsem jednou v Praze na Veleslavíně mezi garáže, zpíval jsem si tam a začal mi v hlavě znít tenhle part. Vžíval jsem se do těch tónů, jak se pořád opakujou, šel jsem furt dál na nějakej sídlák, až jsem došel na dětský hřiště. Sedl jsem si tam a už jsem věděl, co chci napsat. Text o pouštění a nelpění. O vobřích rezatejch vracích, celejch říších, hluboko uloženejch problémech, jak se uvolňujou a já je pozoruju, jak odplouvaj. Pustit a smířit se s koncem je úžasně úlevnej proces a já to tam na tom hřišti nějak prožil a cejtil, jak ze mě vylítaj vosvobozený vězni, z uplnejch temnot, letěj svobodný ven a jsou z nich tancující draci a dráčci.

Líbí se mi, jak na konci hrajem s Ondřejem, flétna s činelem, ten motiv na sedm v těch durovejch akordech. Jak flétna pomalu ubírá noty, jakoby i ona pouštěla tu písničku, nechávala jí odejít, až hraje nakonec jenom jeden tón, to áčko, a konec.

Jo a dyž jsem byl malej, jednou jsem zapomněl zavřít voliéru, kterou jsme na zahradě měli, a uletěly kvuli mě všechny andulky. Cejtil jsem se strašně provinile a bál se, co na to řeknou naši. Nezlobili se tenkrát. Vzpomněl jsem si na tuhle situaci, zrovna když jsem psal tenhle text a jedu zrovna k našim na návštěvu a u vohně mi táta řiká: zrušíme andulky, pustim je a užijou si léto na svobodě.. tak to bylo jasný. andulky musej do textu.