<< 1  >> Před náma

Většina písniček z desky má svý kořeny na soustředění ve vesničce kousek u Pacova, který jsme tam měli na jaře 2015. Bylo to plodný soustředění, v dobrý kapelní náladě a hodně jsme tam toho nahráli. Spoustu hodin improvizace a mezi nima i písničku, ze který se nakonec vyklubala tahle úvodní píseň desky. Prošla ale dost radikálním vývojem. Původně se to totiž točilo jenom kolem současnýho refrénu. Bylo to takový melancholicky šťastný a když jsme to po skoro roce zpracovávali, zjistili jsme, že moc nevíme co s tim. Až v takový polosrandě a odboji proti sladkosti, začal Fíša hrát uplně mimo harmonii ten ryf, na kterym to nakonec dost stojí. A my zjistili, že to jde fakt použít, spojit a vznikne tim silná věc se dvěma polohama – tou harmonicky milou v refrenech a nervozní, hrozivou v celym zbytku.

Já jsem se u týhle písničce ve studiu dost natrápil. Byla to poslední věc, kterou jsme nahrávali, poslední den, už pozdě večer, když Ježour přišel s tim, že ho na tom zpěvu štve něco otrockýho ve frázování. Já přitom právě chtěl, aby to bylo přísný a strojovitý. Musel jsem proto najít polohu, kde to bude obojí. Pochopit, v čem je ten problém. Šel jsem to přehrávat, už dost unavenej a byl to dost porod. Chvílema jsem myslel, že už to nedám. Nakonec se to ale povedlo a úleva, když jsem věděl, že jsem to dal, byla za to nádherná.

Některý názvy písniček na Jiskřící vymyslel Jonatán. Poslední den míchaček v Jámoru jsme vymejšleli názvy, byly 2 ráno, on byl tou dobou už v Bratislavě a já se ho na nápady ptal smskama. Jonatáne, jak bys tohle pojmenoval? Před náma. Ok.

Text jsem psal až v týdnu před odjezdem do Madridu a kluci to slyšeli až ve studiu. Tehdy zrovna umřel Leonard Cohen a na mě to silně zapůsobilo v kontextu zvolenim Trumpa americkym prezidentem. Uvědomil jsem si jak mizej pevný body, jak je svět čímdál otevřenější, chaotičtější, všemožnej. Člověk se neorientuje v tom kvantu informacích, nerozpozná, co je pravda, co lež. Lidi maj strach a chápaj se proto jakýhokoli snadnýho řešení. Toužej po pevnejch bodech, aby se necejtili jak pírko vě větru, toužej po silnejch tématech, po silnejch vůdcích a to vytváří obrovskej prostor pro populisty, kteří si to uvědomujou a brnkaj na tuhle strunu. Nabízej návrat k starejm dobrejm časum, ke světu, ve kterym bude zase snadný se zorientovat. Ačkoli to už prostě neni možný, ať se nám to líbí, nebo ne. Jeden z takovejch pevnejch jasnejch bodů, symbol gentelemana, symbol starý školy, Cohen, odešel na věčnost a zároveň Amerika zahořela touhou po návratu a zvolila si populistu, kterej jim to lživě slibuje.

Já v tom uviděl paralelu k mýmu osobnímu příběhu a secvaklo mi to. Co když celek stojí na stejnym rozcestí jako já sám? Co když jsem ve stejnym bodu, jako stojíme s celou společností a timpádem, co když i východiska z tohohle bodu jsou stejný? Je to úvod desky, výchozí bod, nastolení situace. Před náma volná pláň, před náma prázdná poušť, před náma hladina se houpá!

<< 2 >> Když se ztratíš

Já se ztratil. Rozpadlo se mi to, o čem jsem myslel, že je jasný a nesporný (jako třeba ta “stará dobrá Amerika”) rozpadl sem se i já sám do miliard kousků, ztratil jsem ponětí o tom, co jsem, co ve svym životě ovlivňuju, co chci a toužil jsem se vrátit, bál jsem se, bál jsem se tý otevřený krajiny všude kolem, cejtil jsem se jak pírko ve vichřici.

Ale v tom, právě v tom bodě, jsem našel něco nádhernýho! Ucejtil jsem, že ztracení, je zároveň z jinýho úhlu pohledu nalezenim. Nalezenim od všeho oproštěný skutečnosti, ucejtil jsem ryzí přítomnost, jakobych se probudil. Ucejtil jsem, že všechno je možný, ale že z týhle všemožnosti už nejde strach. Jde z ní radost, euforie svobody a pokora, že jsem tu a můžu to pozorovat. V bodě největší krize jsem našel něco, co mi absolutně změnilo život, odhalilo velký tajemství a já jsem za to tý krizi vděčnej. Díky krize! Když se ztratíš je písnička o tom, jak každym okamžikem, pořád a pořád, vzniká svět, noří se a zjevuje, jako sen odkudsi z promítačky nekonečnosti, i my se pořád a pořád rodíme a kohout kokrhá a kokrhá.

Hudebně má tahle písnička svý kořeny taky na pacovskym soustředění, ale zas je to jenom střípek z tý finální verze. Vzal sem si z toho soustředění jenom melodii a základní kytarovej motiv, kterej tam Jukla vymyslel a udělal jsem tomu úplně jiný akordy, který tu pořád se opakující melodii házej v průběhu písničky do pořád do jinejch kontextů. Napsal jsem to spolu se základem textu v mrazivym, sněhem přikrytym Tallinu v Estonsku, kde jsme na přelomu roku 2015 / 16 na měsíc žili s Bárou, mojí ženou, v jednom suterénnim bytě. Kde jsem mizel a objevoval se a kde definitivně začínal muj novej život.

Kluky to nezaujalo vůbec, ale nakonec jsem jim to přece jenom zkusil zahrát ještě jednou asi 14 dní před Madridem na jedný párty ve zkušebně. A jak už jsme všichni byli trochu v náladě a uvolněný. Začali kluci hrát úplně jednoduše a radostně na úplně první tejk celou písničku tak, jak prakticky je na desce. Zpětně jsem fakt rád, že sem s tim přišel takhle na poslední chvíli a že i díky nedostatku času na nějaký velký uvažování, je tim pádem ta aranže takhle minimalistická a prostá.