Me gusta nuevo álbum
16.1.2017 ve 23:13
(zápisky ondřeje a jukly o natáčení)

Chtít věci dělat jinak, nově, neopakovat se, je něco, co řešíme jako
kapela takřka neustále, minimálně s každou novou deskou. Hledáme nový
zvuky, nový kombinace, nový souvislosti vzniklý spojenim toho dobrýho
z naší i světový minulosti, novýho ze současnosti kolem nás a
bláznivýho, překvapujícího, co z nás padá při jamování.
S touhle deskou to začalo už začátkem roku 2016. Nějaký soustředění,
a tim pádem nálady a obrysy písní jsme už za sebou měli a věděli jsme,
že budem za přibližně rok točit. Výraznej moment byl, když jsme si
sepsali manifest – šlo hlavně o takový stanovení si pravidel, způsobu
toho, jak k tvorbě a zpracování písniček přistupovat, berlička, který
se můžem přidržet, až zas budem vést nekonečný debaty o tom, kterej
tón, kterej akord, beat, zvuk nebo kterej part je božskej nebo blbej. Byli tam
hlášky jako: „překvapuju se“, „baví mě, co hraju“, „hraju jen to,
co je nutný a slouží písničce“, „budou tam meditativní polohy“,
„budou tam náhlý překvapivý momenty“…apod.
Taky jsme chtěli využít nový postupy, možnosti a nástroje týhle doby,
ovšem bez toho, aby jsme zněli jako kapely, kterejch je všude dost.
Konkrétně jsme chtěli využít i víc elektroniky. Taky jsme věděli, že
se chceme dál posunout i ohledně zvuku desky.

Domluvili jsme si teda schůzku s Ondřejem Ježkem. Potkali jsme se
v hospodě u jeho studia v pauze na oběd, když zrovna točil Martina
Kyšperskýho. Seděli jsme všichni spolu u stolu a nic moc jsme neříkali,
nevěděli jsme jak začít, takže asi tak po půlhodině začal Ondřej
sám – „Tak co, pojedeme natočit desku do Madridu?“ „Jasně!!“
„A Ondřeji, my bysme to chtěli udělat mnohem víc elektroničtější..“
„Tak vezmeme s sebou Pjoniho!“ Rozhodování rychlý, jasný, spontánní a
geniální. Zjistli jsme pak, že Pjoni je mladej kluk ze Slovenska, kterej
hraje po světě svojí elektroniku, hodně šikovnej, otevřená hlava, ve svym
oboru docela pojem.
Takže jsme začali zjišťovat jestli je výhodnější letět letadlem, nebo
jet dodávkou. Propočty, výpočty, rozhodování, dohadování, nakonec
zvítězila dodávka. Vybudovali jsme v autě takovou plošinu s matracema,
abychom mohli jet nonstop a nebyli jsme úplně rozlámaný a řidiči se mohli
v pohodě vyspat. Sehnali jsme si přes Air BNB ubytování v 11. patře
věžáku ve čtvrti Ciudad de Los Angeles. Malej byteček, jen jedno patro pod
volně přístupnou střechou s fantastickým výhledem. Vzali jsme s sebou
ještě Tomáše Bláhu, moc šikovnýho týpka s kamerou a foťákem, kterej
už nám udělal pár dobrejch videí z našich akcí.
Jsme na místě. Každý ráno jezdíme asi dvacet kilometrů do studia, kde
točíme asi do dvou hodin, než začnou všichni padat hlady. Oběd v místní
taverně v obchodním domě a po obědě další sekvence asi tak do devíti.
Studio má několik místností s pěkným zvukem a díky oknům na sebe
i vidíme, takže můžeme točit všichni najednou. Večer se pak jde na pár
piv a v noci se místo odpočinku strašně paří, hlavně Ondřej
s Jonatanem pouštěj songy a kapely, o kterejch nikdo z nás nikdy neslyšel
a nasáváme tak podvědomě neotřelý atmosféry. Paření po nocích
probíhá bez následků – z dobrýho vína nemůže bejt blbě. Prej.
Každej den ve studiu se pak během hodiny shodujem na novejch překopanejch
aranžích songů a ty starý, který jsme několik měsíců s potem tváře a
v hádkách stavěli, padaj dost často ze stolu. Žádná lítost, pápá,
tohle je energie teď a tady, takhle je to super. Některý vychytaný party,
který jsme tejdny individuálně drtily padaj a místo nich přichází ticho,
přiznávky na každou, melodie na třech tónech nebo úplný vynechání
nástroje. Dva songy, kterejma jsme se prohrabovaly poslední dva měsíce po
jednom společnym přehrání končej v hudební propasti. Starý Zrní,
nezapadá do nálady desky, možná si na ně někdy vzpomenem a nějak je
zpracujem (to už se v minulosti stalo), proteď mizej ze světa.

Poslední den dotáčíme poslední zpěvy, přicházej spontánní nápady,
až konečně v 11 v noci končíme. Krví nám všem koluje omamnej koktejl
endorfinů, bude to skvělá deska, celý natáčení bylo silný, intenzivní.
Jdem do hospůdky kousek od místa bydlení, místní majitel už nás zná.
Řikáme, že je to poslední den v Madridu, tak mezi rundama piv a vín
z Malagy nosí na stůl dobroty všeho druhu.

Zase se to nějakou souhrou osudu povedlo, ta energie při točení byla
jedinečná. Když jsme k poledni po 24 hodinách v dodávce cestou přes
Pyrenejský skalnatý vymletý krajiny, sněhový vánice na jihu Francie a
noční Německo vjížděli do Prahy, řikali jsme si, jestli jsme tam vůbec
byli, jestli to celý nebyl surreálnej sen. Madrid – 15 dní,
12 nahranejch songů, parta osmi týpků z Čech a Slovenska a na konci bude
jedna deska.
Album vyjde v březnu a už teď se nemůžem dočkat. Bude to naše nejlepší
deska. Jako každá.