Před radnicí v Liberci stojim se zakloněnou hlavou a pozoruju velkou
minutovou ručičku radničních hodin. Čekám na 33. minutu šestnáctý
hodiny sedmnáctýho března 2016 našeho letopočtu. Čekám na pohyb
ručičky. Lidi kolem prouděj, nevidim je, nekoukám se, slyšim směs hlasů,
křídel, kroků, hudby, koukám na tu železnou ruku, koukám na ní. Minuta.
Jedna minuta. V mý hlavě zpívaj cikáňata, křičej káňata. V mý hlavě
utišování všech těch hlasů, soustředění, v mý hlavě vozejčkář
tancující na ulici, v mý hlavě ty se všema tvářema, v minutě na Zemi
výkřiky nadšení a přílivy propojení. Bezďák s křídlama v mý
hlavě. Moje hlava v jiskřící přítomnosti. Teď! Ručička se pohla. Je
16:33, 17.3.2016 n.l., Liberec. Jedeme dál. Kdo ohlídá tu další?
hurá!
proč?
jiskřící toto!
právě tahle chvíle
jenom ona, nic jinýho
a přitom
jako nervová síť
milion záblesků
milion holubů před mýma milion očima
jiskřící teď
nekonečno odpočívá v mžiku
jsem tu, nejsem a zároveň vždycky
toto!
