tahle ruka neni moje.
vopravdu!
všechny ty prsty a žíly, který jima vedou,
to nejsou moje žíly a prsty.
kůže, rozpalcelovaná do malinkejch osad a ostrovů a pozemků
kde sou možná zlatokopové v zimě v dřevěnejch chatrčích, nebo palma na
kousku písku, nebo kůň sám na pastvě…nebo vůbec nic
to neni moje kůže
všechny ty rýhy ze kterejch věští cikánka život
všechny ty čáry a články, nic!
ani nehty s bílýma půlměsíčkama, několik chlupů, záděra,
nic z toho nepatří mě.
neni to moje ruka!

• – –

voda teče rovně
odsud tam a odtam ještě dál
mizí voda ode mě
ale zároveň jiná přitejká
voda nemá konec
voda má milion konců

• – –

ty lampy kolem a světla
jdu jak mezi kulisama,
jakoby ty velký domy měly bejt z překližky,
zezadu podepřený kůlama, aby nehodily záda.
jakoby v těch rozsvícenejch oknech nikdo neseděl
v těch zhasnutejch nikdo nespal
no jo! ale jsou tam
v zelenym, červenym, žlutym a zase zelenym okně
za závěsama sou živí,
nebo ne?

ta samá cesta ve dne
ty domy jsou skutečný, teď je to jistý, žádný kůly je nepodpíraj
ale taky jsou skutečně prázdný
živí někde choděj, někde venku běhaj, třeba stavjej jiný domy žejo?
kde je kdo?
a já?
jsem zrovna tady, nebo to jsou zrovna kulisy?
a kdo to jako má podle tebe vědět?

• – –

voda rozlitá na stole
koukám na to
setřu ji rukou
je to hladký
na parketu tancujou lidi ve svátečních šatech
rozvířený nebeský částečky
voda,
setřel jsem ji rukou, jako když tě hladim
je tam divadlo
děti se roztáčej za ruce