kejvaj se za voknem větývky
různě, jak zrovna foukne
ten nešťastník přijel včera tady do Dejvic, vodstavil auto, zašel sem za
náma na jedno večerní
a tady to s nim seklo. konečná. u piva.
To neřikej, počkej Františku! tomu nechci věřit! chtěl jsem mu dneska
volat, že mu konečně přijdu udělat ten vodpad.
No tak to už Karle nemusíš.
kejvaj se větývky za voknem, před oknem, v hlavě, bez hlavy, hlava,
nehlava.

Zoli vstávej! Zoli!
nic. chytám Zoliho a zvedám ho z kolejí, jenom kousek před
přijíždějící tramvají, někdy v jednu ráno. Zoliho znám. Už jsem ho
totiž dneska jednou potkal. To bylo večer, na schodech před hospodou.
Mi Zoli, Špain, amigo! hlásí a rozhazuje rukama.
Ahoj Zoli. Já jsem honza.
Mi nombre es Zoli, amigo, špain, jsem Zoli. Mi amor, mochito.
A Zoli, co že umíš tak dobře česky, když jsi španěl?
No sem se naučil amigo!
Aha
Čert!! Ty budeš čert! říká Zoli Ondřejovi. Ty budeš čert!
A ty zas budeš Anděl Zoli!
No tak to teda nebudu! ohradí se Zoli.
Takže dva čerti: kamarád Ondřej a cigán Zoli, dva čerti na schodech za
tmy.
Zoli nadšenej hlásí a vykřikuje, líbá barmance ruku, buena seňorita!! a
pak mizí v noční Ostravě. Adios

Zoli vstávej! Zoli!
Vytahuju ho kousek před tramvají, když ho vidim po několika hodinách
podruhý. Usnul tam vohnutej do kolejí, malej ostravskej cigán Zoli, amigo,
vidim ho tam vyřvanýho, už zmoženýho. Tramvaj přijíždí. Vytahuju ho
rychle. Najednou stojíme spolu na ostrůvku, tramvaj zvoní a projíždí, on
na mě kouká vytřeštěnýma překvapenýma očima, objímá mě, a říká:
Mučas gracias, mučas gracias amigo!! Mochito.
Nastupuju do tý tramvaje, jeho tam nechávám stát, z okýnka ještě vidim,
jak vrávorá a řikám si, že sem se fakt snad pletl, že sem mu křivdil,
protože když i v takovýhle chvíli Zoli zůstal španělem, tak na tom už
něco asi sakra bejt musí.
buenas nočes mochito barcelona.

Přines nám to prosim tě na stříbře, hrušku, bechera, dva bechery a
zelenou.
Františku kolik Járovi bylo?
69 Karle
kolik?
69, vo rok mladší než já.
No tak na Járu. Na Járu, kterej dneska v noci zmizel už na furt a já mu ten
vodpad nakonec nestih udělat.
kejvá se to, kejvá, kam se to hne teď?

Ty pičo jedna, já tě zabiju krávo!
celá zastávka sme publikum, sme kulisy a za pravýho ostravskýho poledne si
ženský trhaj vlasy. Mlátěj se, zaklesnutý v sobě, kopou, trhaj, bušej
pěstma. pak sebou plácnou vo zem a ležej jedna na druhý, midlej se, řvou a
kulisy mlčej. Je horký bezvětří, jak ve westernu, paneláky na stanici
Kotva, vyprahlá tráva a na tramvajovym ostrůvku, v ringu, se děje teď
veškerej pohyb, kroutěj se veškerý živly světa. Zabiju! zabiju! Ženský
se zabíjej a chlap s kočárkem, kterej k nim patří, buhví ke který
z nich a jak, ten chlap stojí opodál, kouká do němýho modrýho nebe, nad
paneláky a tečou mu slzy. Pohupuje s kočárkem, kde nějaký neviňátko,
božátko leží, nic netuší a tatínek brečí, slzičky pičo ostravaka
tečou, když se mu za zádama zabíjej jeho ženský. My lidi, kulisy, nehybný
strnulý publikum na to koukáme, je neděle a Jára ještě žije, dneska má
poslední den, zejtra mu chtěl Karel volat, kvůli tomu vodpadu, ale to už
nestihne. Mračno do mě vlez.

Františku ale to mám kamaráda z vojny, ňákej Fany a ten hrozně rád
lezl po skalách. A lezl a lezl, až jednou spadl a vošklivě si ňák
podělal při tom pádu páteř, že zůstal ležet v komatu. Představ, si
několik měsíců tam ležel v Motole bez vědomí. Ale nakonec se probral,
dobře to dopadlo, ale poslouchej: ten živel sotva se dal do kupy, za ňákou
dobu, zase mazal na skály. No a co myslíš… a ty vole, zase spadnul a zase
skončil v komatu snad ani ne rok potom, co se z něj probral. Takže ten si
to dává koma nekoma jak tenis. Světlo, tma, světlo tma, fiftýn, fiftýn.
Ten se s tim vůbec nemaže. Fany. Teď je ten živel ve fázi nekoma, no a už
to vypadá, že by v tom mohl zůstat. Prodává cínový vojáčky a vo
skalách sní.

Venku se kejvaj větývky, jak ňáký variabilní turistický ukazatele. Di
tam, nebo tam! Kejvou se venku i vevnitř, hlava nehlava. Mučas gracias
mochito amigo, Járo? Dal by sis pivo? Jestli tady nad náma někde seš a
koukáš, určitě by ses v tom vedru rád zchladil. A tak si dám jedno. To
je jako tvoje, já ho teď za tebe jenom svym tělem vypiju, svym tělem, který
tu zatim je, tady u toho stolu. Hostinskej se usmívá, když jde ke mně
sálem, udělá čárku. Jára.