třpytivý buňky slunce přitejkaj ke mně
lidi sou nádobky na horko
sedíme na schodech při západu
já a mý hubený hudební kumpáni
sedíme, dřepíme a před náma, naproti přes celý městečko vyrůstá
hora
všude okolo sou takový
zasněžený hřbety, ochraňující nás, pasoucí se obři.

přes vlasy hudebnice ke mně letí záře
prosvítá přes jeho kudrliny jak v hipí filmech
americký nezávislý léto
slovenský jaro
když pak ustoupí, je v paprscích vidět hejna mušek
nebo komárů
nebo co to
sakra je!

lidi sou nádobky s výčnělkama
záhybama a vozdobama
a vevnitř se to chvěje
vevnitř je čilej ruch
městečka, ulice, křižovatky
dej přednost v jízdě!
a zahradníci pečujou vo záhonky
dělníci spravujou něco, votočej se na tebe: ano?
vomotávaj koudel kolem trubek
dělníci mozku s plánkama, instalatéři
a samotáři dvojice stádečka zvířat si pobíhaj
pasou se, choděj se dívat až k brankám, k očím
na čenichy a srst a pohledy zvířat
který plaše vyhlížej z očí jinejch lidí
dobrý den!
zasněžený hory, starci těl na to dohlížej.

přede mnou čtyři chlapecký, chlapský zadky
čouhající zadnice a předkloněný záda, chrbáty
mejch kamarádů
všichni skloněný směrem k městečku
kam se od našich schodů, z pod našich nohou
rozbíhá dolu široká hlavní ulice
ulice do městečka Martin
který je chráněný jak v dlani, jak křehký jezírko
prehistorickejma zvířecíma hřbetama.

kumpáni si povídaj, buněčný slunce zapadá
ve slovenskym nezávislym jaru
za chvilku zajde za ty hory
chci, aby mi teď svítilo do vočí
chci, aby mi ještě do sítnice vypálilo zelený kotoučky.

lidi sou kostry a maso a kůže
a včelstva všemožnejch myšlenek vevnitř
potůčky a vodopádky
miniaturní vzducholodě a lítací strojky
se proháněj prostorem
slunce vychází a zapadá
uvnitř je čilej ruch
i spící ovečky

lidi sou chodidlama naplacato přitisknutý k zemi
lehký jako strašáčí pláštíky
držený ale velkou silou gravitace
na svý zeměkouli
která je obrovská

(Martin, 19.3.2015)