slunce a mlha to je kolem mě už druhej den. třpytí se to a zase
schovává. včera jsem stál pod stromama s tim, že už den zhasíná, zem
byla oranžová, pokrytá čerstvě mrtvýma listama dubů, mezi nima jeden kruh
žlutej, javorovej. vobrazce, co nikdo neuvidí, jsou jenom pro sebe. Klimt. a
teď jsem sem pozvanej já a vybírám si jeden z těch žlutejch listů, že
ho přinesu domu, zdvihnu hlavu a doprdele, když už jsem myslel, že je dneska
po všem, někde se vzaly zapomněný paprsky a zapálily vrcholky těch
stromů, svítěj tak silně, že mám pocit, že je to fakt ňákej pozdrav. to
je na mě?? ..ticho po pěšině. dobry, rozumim. v zahradě jsem prošel kolem
srnky. odešla uplně pomalu, žádnej stres dvounožče v teplákách, jenom
se pasu ráda sama a tak odcházim. oukej. teď sklápim zase hlavu od ohnivejch
vrcholků a vidim odtamtud padat list. ten je pro mě! musim ho chytit dřív,
než se dotkne země! je to tak pět metrů, vystartuju, bude to tip ťop.
přede mnou jsou tak dvě vteřiny, na jejichž konci ho buď chytim, nebo padne
mezi mrtvý bratry. ještě žije? teď když letí, nebo už je po něm? nebo
nebude po něm ani potom co se stane součástí Klimta? letí tunelem na druhej
břeh? ty vole nevim. Co stihne člověk za 2 vteřiny? rychlý skoky, větve
v cestě přeskoč, pařez – kurva pařez co s nim, teď to nestihnu jenom
kvuli tomu, že přemejšlim vo pařezu, neřeš ho, přeleť ho, neni tam,
neumim to, přemejšlim vo tom, že nejsem soustředěnej na ten list a uvažuju
vo pařezu v cestě! skoč rybičku! ses posral? neumim skočit rybičku. jakej
máme čas? ještě vteřina. uf, no tak to je v těžký v pohodě. žádnej
stres, jen si tak pádim pro list, v zastavenym čase, jako se srnka jenom
ráda pase sama. list se točí podél svý osy. ne ne. jenom uplně
soustředěnej a vodproštěnej vod myšlenek bys ho chytil! Jágr! Sidharta.
kamaráde, chacha, to ty nejseš. tudydů, v hlavě ti štěkaj psi.
před patnácti lety na prvnim stopařskym vandru, když jsme to s klukama
v nekonečný volnosti stočili směr Slovensko a skončili večer u Váhu
v Trenčíně, přišly za náma tři holky. Povídali jsme si s nima a ony
slíbily, že nám druhej den ráno přinesou snídani. No, tak to jsme teda
zvědavý. Ráno nás vzbuděj dívčí hlasy a pohled na koše s jídlem,
svítí slunce, jídlo! dneska nebudou jenom čínský polívky kousaný
nasucho. ty holky fakt přišly, to nejsou jen tak ňáký holky! je třpytivý
ráno, řeka Váh teče klidně a nezvratně. Podívám se do slunce. Je tam
někdo? Kdo jste tam? To ty sám za 15 let! Jo, a další? Jste tam někdo?
Slunce zapaluje nade mnou vršky modřínu, dubů a javoru. kouká taková srnka
do slunce? mezi soustama trávy v zahradě, tam kde stojí maringotka
s včelíma úlama a kde už několik let nikdo nehospodaří. Lavička je
před hrušní s uplně červenym kmenem, to nějaká houba dělá stromu
tapetu. Za dva roky to bude mít v nabídce Ikea. Jste tam, srnky a děti? Se
dvěma z těch holek od řeky jsme se stali velkejma kamarádama a jsme
kamarádi doteď, jeli jsme spolu na spoustu cest, vandrů, dostopovali jsme
spolu několikrát k moři. Jediná, ta třetí, ta nám zmizela. Na 15 let.
Teď jedem na návštěvu k jednomu novýmu známýmu, jeho žena chystá
oběd, díky, je to výborný! Odkud my se jenom známe? No přece od Váhu,
před patnácti lety jsem vám s holkama přinesla jídlo. Eva nám přinesla
jídlo a začal se odpočítávat dlouhatánskej čas až do dneška, kdy se
potkáme podruhý. fajn! Eva nám nosí výborný jídla. Za patnáct let
u svíčkový ahoj! Tsss, co je to patnáct let? Co sou dvě vteřiny?
mám před sebou poslední krok, list už je uplně u země. kurva dej to,
jinak ty stromy vyprsknou smíchy, nebo bude ticho, jakože nic, já budu stát,
naštvanej a až vodejdu vyprsknou smíchy, nebo jak jsou zpomalený, tak zejtra
až pude kolem houbař, najednou se stromy chytěj větvema za břicho a nebo se
povalej na zem v záchvatu škodolibýho smíchu a houbař bude mít depresi,
že se smějou jeho trapnejm kalhotám a úplně přehodnotí svuj přístup
k módě. musíš myslet jenom na ten list, buď list! a ruka a list a ruka a
list. buď skok! psi v hlavě ztichli a vyčkávaj co se stane! A já?…

…mám ho!!! držim ten list v ruce! mám ho. frajere! cha. ale tyvole dyť
to je až nefér, dyť sem to vůbec nezvlád ten mnišskej úkol, dyť já sem
stačil myšlenkama vobejít planetu a i tak jsem ho chyt. Ale co, tentokrát
to dalo tělo! to se počítá. fajn.
zahřeju ho, pozdravim a položim do obrazu, stromy musej uznale pokejvat.
čumíte co? spadnou další dva listy – asi výzva, potvrď dvakrát!!!
jenže já – už nemám zájem. No dobry no, tak zas jindy. Zhora slyšim
brhlíka jak vyťukává z kůry brebery. jdu do mlhy. Tunelem pod kolejema
zajdu do těch mlhovejch cárů a zezadu slyšim jak někdo vyprskne smíchy.
Cha chá. Hej! Vo co de?