V hlavě ti duněj vlny, šumí moře
masa vody padá z vejšky
vyplavuje kusy řas na souš
bouřící oceán v noci, klid ráno
ostrej pach vyplavenejch chaluh na slunci
to je v hlavě. i to
v hlubokejch vzpomínkách
jak by se jinak mohl zdát všem stejnej sen o tom, že nemůžou běžet, nohy
sou těžký,
jak je to možný, že se to zdá tobě i mně?
kam až sahaj společný vzpomínky a který to sou?
rozjeli sme mašinu nekonečnejch rozměrů, vesmír může lusknutim prstů
zmizet, nebejt a lebedit si při tom, vrnět jako kočka a nebo bejt nedozírnym
tělem o miliardách součástek, navzájem komunikujících buněk
ryby, lidi, lidojedi, rybojedi, meteory, duhy, v noci se dem zeptat majóre
strojvedoucího, jak to jede, posedět k vohýnku a ráno jakoby nic, dál
děláme svuj díl, buňka, synapse – to se chodidlo dotkne studený
podlahy – probleskne vzpomínka, hned zas zmizí, zamyslíš se, zavřeš
oči a pokračuješ, deš se vyčůrat, umeješ se, nebo pokud zrovna žiješ
v zemi, kde neni voda – neumeješ se, a pokud seš zrovna vadnoucí hyacint
v plastovym květináči, ani se nevyčůráš, jseš součást nehoráznýho
obrtěla vesmíru – hnáty přes tisíc galaxií, háro největšího hipíka
všech epoch, břicho mlhoviny, komety – a strojvedoucí je ti nablízku tak,
že uplně. den – noc, každym coulem.
a nebo je to tak, že celej kosmos je jenom právě tak velkej, kam zrovna
dohlídnu, víc ani píď,
nebo ty kam dohlídneš, nebo společně kam dohlídnem. v tom případě se to
sčítá ⇒ čim víc nás je spolu, tim větší je vesmír. a pak všichni
lusknem prstem a nazdar bazar.