Za soumraku, když jdeš městem, potkáš spoustu koček na křižovatkách
ulic, kde nejezděj žádný auta. Kocour sedí a čeká na tebe. Projdeš kolem
něj. Vopustíš poslední domky a vejdeš do továrního města.
Některý komíny čuděj. Válcovny, slévárny a v jejich dutinách horký
sluneční železo. Kolem keře zkřivený, to jak se snažej prodrat starou
zdí, rozpraskaná vrstva asfaltu na panelce, smdrí to tu kouřem, volejem a
jak slunce zachází, dopadá jemný večerní světlo na hromadu petlahví a je
to jak obří krasohled. Zapadá slunce za komínama, je jaro a voněj šeříky
a hlohy. Ty pachy se mísej, šeřík a vyjetej volej, uhelnej kouř a bezový
listí, kopřivy, kočky, haly, křižovatky. Žádný muzikanti pouliční, ani
jeden motýl. Vopuštěný, vyvražděný, vyrvaný, vyrabovaný továrny,
vrátnice, koleje, hnízda železnejch matek.
Po těch starejch kolejích jdeš křoviskama, vlevo je něco jako bažina,
kmínky bezů čouhaj z klidný hladiny močálu a nad nima už je jenom hora
strusky. Napravo zeď, vysoká zeď s vostnáčema, zeď vohraničující
fungující haly s nejvyššim komínem v okolí. Koleje tě vedou mezi
řadama budov s vysklenýma oknama, utrženýma okapama, takže voda stejká po
vomítce a na odhalenejch cihlách roste mech a dole na rohu je vykapaná díra
v zemi, a nahý barevný kamení.
Najednou je nádraží, vodstavený vagóny a mašiny, který sýpaj,
voddechujou, evidentně ještě jezděj. Ale kam? Další haly. Občas se
v některý ještě dělá. Ozývaj se hlasy. Vidim to žhavý oranžový
železo, jak zachraňovaný srdce, jedna ze základen přežívajícího
života. Vobčas po areálu, kam jsem došel, jede kamion, vobčas proběhne
zajíc. Zajíci jsou velký. Hromada pneumatik, křižovatka panelek, ulic
zajícovy a mý a nad náma nebe při soumraku. Kdo je na vrátnici na konci?
Kdo jsou ty lidi, co se tu vobčas zjeví? Zajíc se mě nelekl. Kouká na mě.
Oba jsme sem zabloudili, oba jsme tu hosty, mezi duchy. Já běžím doleva, on
vpravo. Přeskoč louži, díru v zemi, vyběhni kopeček k závoře, oběhni
jí a jsi na druhý straně, na živý silnici, venku z továrního města,
slunce zapadlo.
Přede mnou teď ční do výšky obří chladící věž nový elektrárny,
katedrály, zářící nad chudým podhradí. A pod ní trosky, ruiny,
doutnající zbytky, slepý koleje, voči vydloubaný, pláně osiřelý, jak po
výbuchu a v úkrytech přeživší skupinky se znovu zmáhaj. Potomci starý
slavný železný civilizace ochraňujou v pecích betlémský světlo a
zkoušej vzkřísit novej horkej svět.
Venku za branou, když oběhnu tu novou elektrárnu, je hospoda. Obyvatelé
Země se scházej. Tady seděj u stolu první obyvatelé kolonizující ruiny,
spolu s pamětníkama ze starý generace. Těžká dřina, nutná spláchnout
hodně pivama. Obyvatelé země se scházej, jiný vod sebe utíkaj, procházej
kolem sebe, prodíraj se mezi sebou, dotýkaj a čenichaj, kopřivy a zaječí
srst, v různejch časech a různejch podobách a souvislostech.
Dobrej večer, desítku, díky.