V noci jsem koukal na stíny na stropě. Pootevřenym oknem vanul ke mně
zimní vzduch. Ležej dva lidi vedle sebe, srovnaný, baterky. Pokoj je obří
nabíječka a ráno vstanem dobitý. Teď mám já poslední proužek, jsem na
červenejch a ty už nic a spíš, ruce podél těla, nohy narovnaný, obličej
ke stropu. Koukám v tom svym poslednim procentu na tvuj nos, jak vtahuje
vzduch. Pak se otočim na záda a pozoruju taky strop. Dva ležáci, baterky
v pozoru. Musim se přemáhat, přistihuju se, že už někam vodplouvám, už
jsem tu jen špičkama prstů, ale ještě chvilku tu bejt chci! Snažim se
ještě vnímat, jak oba vedle sebe, nosem nahoru, vdechujeme ten zimní vzduch,
oba k tomu máme po páru škvír v obličeji, nozdry se nepatrně pootevřou,
a tak zima a voda a dinosauři a planety vejdou do nás a rozprostřou se po
celym těle. Pralesy, oceány a páry z gejzírů, v hrtanech, plicích,
v krvi, v prstech. Prstech nehybnejch na rukách podél těla složenejch.
Ty stíny, to sou ty samý odrazy, jako na stropě babiččiny ložnice, kde
spíme, jsme děti na návštěvě, vedle mě baterie sestřička a já čichám
vzduch a když teď kolem činžáku projíždí noční tramvaj, stín se
přehoupne z jednoho rohu, přes celej strop do toho druhýho. Stín, komín,
pták má zobák, noční hlídač s pláštěm nad dětma, sourozencema
u babičky. Teď je zase tady a já s někym jinym, se svou družkou, ženou,
ležící spící v našem bytě.
Odlítám někam. Teď tluču kladivem do plechu, vtiskuju do něj pilníky a
rašple a svojí energii, hledám krásu, to vyrábim grafickej list jako
Vladimír Boudník a do oken svítí reflektory vlaku vezoucího novej
materiál, nový plechy a náhradní kladiva. Stín, komín, ještě jsem
tady!
Chladnej vzduch z okna mě vrátil. Pootočim se na břicho a koukám na sníh,
přes orchidej, která na podlaze stojí a i teď v noci napřahuje svoje
bezbranný a křehký květy do prostoru a sděluje tim nám ostatnim, že i my
jsme křehký a bezelstný. Vrať se! Ležim na břiše a přes bílý květy
pozoruju bílej ledovej padající a padlej sníh. Bílá v bílý, každá
jiná, jinak teplá. Bílá s bílou a víčka mi klesaj i teď a to na
břiše usnout neumim.
Přesun na záda je to poslední, co udělám dneska na týhle planetě, cestou
ti dám pusu, párkrát si poslechnu, jak se nadechuješ a vydechuješ a
sděluješ tim nám ostatnim, že i my jsme krásný a bezbranný a spící,
spící, spící…
Narovnám se, druhá baterie připravena k nabíjení, poslední červenej
proužek zablikal a zmizel, stíny stropu, dětství, poslouchejte do tří, 1,
2, 3.