Ve sněhu jsou otisky běhu zajíce. Je to zajíc a k němu se u sloupu
s lampou pojí druhej. Dva zajíci se setkali u lampy, nevim, jestli ve
stejnym čase, ale vim, že tam oba byli, a pak oba spolu, obě zaječí těla
i zaječí duchové, běželi podél koleje až za nádraží, kde se
rozdělili a rozběhli do různých stran pole. Jakej je rozdíl mezi tim, že
by oba dva, oba kožichy, běželi ve stejnou chvíli, a tim, že tu byl každej
v jinym čase??
Moje babička má králikárnu, starou maringotku, a v ní dvacet králíků
v kotcích na straně jedný a tak deset králičích staženejch a napnutejch
kožek na straně druhý. Hopsáči jedi seno, hejbaj čenichama a krz pletivo
maj výhled na kožichy svejch předků. To je drsný ty vole. Viděj, jak
skončej. Na férovku. Ale vypadaj spokojeně, maj se dobře, babička s nima
mluví, povídá si s nima každej den při krmení, co a jak, jak se maj,
vzduch je průzračně čistej – venkovskej, seno z léta nasušený a až
příde čas, babička vytáhne králíka z kotce, pohladí ho a…seno do
masa, maso do člověka. Energie hlíny, která je rozloženejma tělama,
energie slunce při vyrůstání louky, energie člověka při sekání a
obracení sena, energie králičích životů – tohle všechno jde do
člověka. Do babičky, do návštěvy, která příde na oběd. Králíček na
kapustě s rýží. Může bejt? A kůže, srst – se napne na drátěný
ramínka a pověsí, aby vyschla. Ve výkupu se prodává jedna za 30 korun,
„kůže, kůže, výkup kůží! kůže!“ a tyhle kůže teď visej naproti
zafuněnejm kotcum a králíci hejbaj nozdrama a vypadaj šťastně.
Je zima, venku zaječí stopy. Potkaj se zaječí duchové u lampy, přestože
tam je každej v jinou chvíli??