žížaly, housenky, zevnitř osvětlený, pantografy vytažený, tramvaje a
kloubový autobusy převážej lidi.
lidi naštosovaný – sed, stoj, leh, klakson, knížka, rtěnka, zabraný,
pozorující, spící. městský žížaly převážej odrazy v obvodovejch
sklech. tam sou placatý 2D účesy, profily, škleby – tak jak se sami na
sebe lidi tvářej, ksichtěj, jak špulej rty, aby se sobě líbili, nebo
i tak, jak o sobě nevědi. nevědi, že se odrážej.
kolena maj u sebe, na nich kabelku, bágl, něco. něco na kolenou. koukne se
ON na ní – co sedí proti němu, ONA to postřehne, sklopí oči. oba
sklápí oči, narovnají si tašky. zase okna a průhled ven – do světlý
pražský tmy, sotvatmy, hustě protkaný svítivejma žížalama – to sou
převozníci, pruhy, a pak lejzrama z oken bytů – sou přístavy, tečky, a
citylightama – to sou pocestný, hlídači lapený mysli.
takle se koukaj oni oba ven. promiňte, zdvihne se ON, a JINEJ otočí kolena
o 90°, aby ho pustil do uličky. díky! a ON potom, co vyčeká frontu
u dveří, vyjde na chodník a pryč někam. někam! ONA to neviděla, zrovna
koukala z okna na psa v oblečku a teď vidí prázdný místo. sakra.
zpátky ven. pani s psíkem v bundičce popotahává vodítko, protože malej
se chce vočichávat s uličnim, kterej běžel křivym během kolem vjezdu do
garáží. hm. tak nic. ONA si de číst esemesky. esemesky v žížale.