ve vlaku přede mnou seděj lidi. mám sluchátka, poslouchám hudbu, ty lidi
některý spěj, některý zasněně koukaj do polí, kde už se ve vlnách
pohupuje ječmen. průvodčí má dneska premiéru, je mu sotva dvacet, dlouhý
blond vlasy má svázaný do culíku, novou uniformu, která mu nepadne, je
velká, klepe se mu ruka, kontrola jízdenek, mluví tak tiše, že kdyby lidi
nevěděli automaticky, co se po nich chce, nic by nezkontroloval. jedeme mezi
polema, zajíci sklopěj uši a myslej že tak nejsou vidět – že je vlak
nechytí a nesežere. Každej z těch lidí, vezem si svoje mindráky,
štěstí, děsy, stavy, do uší mi zní veselá hudba, alžběta mi před
vlakem povídala: já nevim jak to tý mamince říct, že ten její chlapeček
je uplně mimo. Jak mimo? No vůbec neví co se děje. oni sou rozvedený, ona
hodně pracuje, tak se o martínka staraj babičky. prej má furt hrozný
noční můry, ve školce se s nikym nebaví. A je hodnej? Jako hodnej je.
asi. on je takovej mimo. jak náměsíčnej. Představuju si malýho martínka,
vyděšenýho mrňouse, jak jde s babičkou do školky, jeden z nás.
přes uličku sedí chlap, kouká do prázdna před sebe, schovává si ruce,
až když odevzdává lístek, vidim, že má lupénku, lístek rychle vezme
zpátky a zavře oči. průvodčí tiše poděkuje. oknem zavane vzduch, pole
ječmene se vlní, bažant, herbicidem spálený kytky okolo značek, pole,
dálniční nadjezd, lupénka, Martínek, veselá hudba v uších, pole, vlak,
uniforma, kde to sem?