Buňky. Za blánama mozku, za tunelama, plenama, nebo co tam je, tam někde
štěká pes.
Za ztvrzelejma rytmama: z práce-do práce, z práce-do práce, do práce-do
práce, svítá zrovna, sou živý planety, křičící svit.
Buňky jako vesmíry, molekuly jako galaxie. V hlubinách mozku je malinká
informace o dujícím větru a zpívajícím ptáku a touží po nich.
Vesmírky ve mně chtěj být naboso ve svý matce, ve svým otci. Chtěj
dýchat a plavat se svýma prapředkama.
Za navyklejma blánama mozku tam vevnitř mýho robotího mozku pukaj ledovce a
hořej lidský srdce. Jsem živej. Jedu ve vlaku. Jsem složenej z buňek a
oblečenej v džínách a svetru. Z domků a vesnic jsou ve tmě jen
světýlka lidí. Světýlka všech s těma vesmírkama, pralesama blizen a
pestíků někde v hlubinách mozků. Oslavuju mateřský nebe, jedu domu
rozsvítit.

hud.