Uhánim kolejí, uhánim vzad mašinou. Obraz co vidim je zkřížencem mezi
vznikající kolejí těsně po setmění Prahy, keřiskama, světýlkama a mezi
odrazem světa tady vevnitř ve vagónu – vypouklym, zkřivenym svědectvim
svítících prostor mezi pár cestovatelema, co tu sme, jedeme vzad do noci a
před očima se nám odtajňujou klikyháky právě zpracovanejch kolejí.

Kolejnice sou teď v těch sibiřskejch mrazech schopný normálně puknout,
prasknout jak kost běžce. Křup a vlak stojí a nemá co žrát. Ráno sem
podél kolejí viděl šedym leskem ojíněný spletence šlahounů ostružiní.
Třpytily se mrazem a ostnama, jako by se nabízely, lákaly k výtvarně
krásnýmu poranění se.

Světýlka mizej, uplývaj, jak jim ujíždíme, ale v tom mozku kurvy
kurvičky budou vražený asi nadosrmrti. každej tenhle pohled tam bude. Kdyby
se to odehrálo někdy v budoucnu úplně takhle stejně znova, tak by se to
potvrdilo, vzpomněl bych si totiž, protože v mozku sou všechny ty obrázky
už nafurt. A dybys je náhodou mermomocí chtěl dostat pryč, tim víc je tam
budeš zadírat.
Uhánim kolejí. Červený, žlutý, na tyčích, stojanech, autech –
pojízdný, v řadách nad sebou ve kvádru paneláku, v domcích
jednotlivejch lidí, jejich tepla domova na věky v mý palici.

h.u.d.