Nic není takové, jan se jmenuju. když sedím v pokoji, otevřeným oknem
vane dovnitř zimní vzduch. mám na podlaze chryzantému. prstem zamačkávám
mšice, které jí uhlodávají mladé výhonky. je potřeba ji chránit. nic
není takové, jak bychom čekali. můj táta má celý muj život fousy. jako
Mikuláš, dřevorubec, jako roztřepený listy chryzantémy, kterou jedí
mšice, a já je mačkám, abych jí ochránil.
Vždycky jsem myslel, že budu svědkem něčeho velkého. Na obloze se zjeví
miniaturní obrázky, přijde interturbogalak­tická změna světa a já budu
u toho. hvězdy svítí z ohromný dálky, vousatý hvězdy, Mikuláš a
chryzantémy, světlem, který sem letí tisíc let. já na ně koukám, koukal
jsem v noci. nečekal bych, že budu kdy odříznutej od nich, sedět
v počítači a ťukat firmu s pojištěním, že se kdy ocitnu na druhý
straně, jako před chvilkou.
ale teď zase už koukám. už od dětství cejtim, že jsem svědkem něčeho
velkýho. jmenuju se jan, sedim na kanapi, větrám, piju čaj