člověk zvířecí oči přebíhá dálnici. spal tam někde na druhý
straně. listí už padá, billboardy, kamiony, s cizíma tvářema,
přeběhlík z křoví čeká mezi svodidlama než se ty zrůdy převalej, než
vlna přeskočí.
Anna je moldavka, pracuje v Olmiku v balírně a s přítelem žijou na
ubytovně, kde jsou umývárny prázdný, studený za tmy samy a kde hodinu po
půlnoci poslouchá Anna na pokoji moldavský disko potichu.
a před pokojema unavený boty dělníků před každýma dveřma pár nebo dva.
vysoký kanady od bláta, ze kterých čouhaj ponožky. je noc. usne.
ráno ještě před svítáním odcházej první kroky na šichtu. slyšim jak
Anna nadává, že už tu s nim v tom bordelu nebude. ale ví, že teď jdou
do práce a večer nebude síla to řešit.
Dálniční běžec už je na druhym břehu, vpravo v jinym křoví. teď pude
přes pole, najít si něco novýho. Má krosnu, zabalenou hlavu jak
apokalyptickej trosečník, zvířecí oči, fuck the systém.
Někde na něj snad někdo nebo něco nakonec čeká. Třeba jeho máma
hřejivá, když ho hladila a zpívala mu. když ještě nefetoval. mohla by to
být Anna. není.
Je tohle už ono, nebo ještě příde něco světlýho? mazli se se mnou!
Emigranti s plamínkama vzpomínek na maličko pěknejch věcí. s plamínkama
jako mají moje vafky, žijou tam.