Tenhle čas má být věnován rozjímání a vlastní inspiraci, společné
cesty se někdy rozacházejí aby se pak později znovu sešly… A proto
putování není nikdy dost a ve všech koutech naší země je něco
k vidění.. Přejdu dřevěný mostek s baldachýnem, přes kameny nahoru,
polní cestičkou, všude už rozkvetlé pampelišky. U růžové jabloně se
cesta stáčí doprava k vyhlídce, pak podél lesa.. „Velevážené, dámy,
velevážení pánové přistupte blíže, korunky vysypejte a na lochnesku
nastupujte, držte si klobouky – další jízda před námi, už za chvíli
startujeme“ Přijela k nám pouť, balónek letí do nebes a velkým obloukem
obcházím les a zvuky střelnice a dětského smíchu utichají…
Železniční násep říká, že už něco zažil a tváří se, jako by se
měl každou chvíli rozpadnout, ale ty vlaky který po něm jezdí asi věří
v něco jiného.. První stodola a dům s pořadovým číslem 1, tady asi
bydlel starosta.. Pak kolem hasičárny a kapličky až dolu, tam kde má pán
nádhernou zahradu s tulipány, žlutými a červenými a vlastním potůčkem
až k řece a starému mlýnu. Prý vyhořel a teď je opuštěný tak tam
okolo splavu alespoň postavili rybí přechod, jo „rybí“! Zrovna se vrací
rybář, možná něco chytil, tak mám radost i za něj.. Hele, první
vlašťovky! Ale to už jsme na cestě zpátky, u magnólií rovnou do lesa a
zkratkou až nahoru na kopec. Je tam rozhledna a buřty s cibulí
v maringotce, ale ty ochutnám až příště , protože teď už utíkám
dolů z kopce a honím se se zajícem, který je ale rychlejší a mizí
v houštině a já seběhnu až dolů na pole.. Za chvíli už budu doma a
čeká mě mooc dobrej sváteční oběd, copak asi dneska bude? Domácí
svíčková a nádivka…

Asi mě to nikdy neomrzí, mějte se…

C.