je vedro. opadávaj už první magnolie. na trávě před takovým keřem
sedí holka a kvítky lítaj zpoza její hlavy jako by to byly její myšlenky.
je duben, jaro, rok 2011. Nerozumim tomu. ničemu. jak se takhle otočí
nějakej cyklus – doběhne zima a je zase teplo, pro mě už po dvacátý
sedmý- znova mi to dá připomenout, že se něco děje, něco dlouhodobě
pravidelnýho, na co koukaj tvoři jako já už nevimjakdlouho a že tomu za
mák nerozumim. čučim na to, a mozek mlčí. takhle. ————–. to byl
muj mozek. —————.