Cigarety, cítím z rukou, zpívá kos večerní, beton už je na sezení
chladnej, spodky lamp vočůraný a dva, poslední lidi na zastávce čekaj.
Auta v obou směrech jedou a v obou směrech mezi nima, je zábradlí. Tramvaj
č. 26 Vozovna Vokovice. Tramvaj: pojízdný osvětlení a lidi nacpaný.
Pojízdnej život městem v soumraku. Řady domů stejných tvarů jako houby
červama vobydlený spořádanýma. Uschlá kaluž nechala na asfaltu chodníku
tmavou mapu, letí vzduchem lístek na přepravu. Blinkry, motory, kos,
večerní pěje si, už téměř jenom siluety a zase, tramvaj veze světlo od
támhle tam, jen projíždí tudy. Jediný živý, muž v indickém sárí,
drží se ho chlapeček, otáčí se zpátky na mě, cinká řetízkem. Muž
ruce má sepnuté za zády, jde důstojně a chlapeček poskakuje. Plivance
zaschlý na zemi, tramvaj zase jenom projíždí se světlem a živými mrtvou
zónou. Noční osvětlení se právě rozsvěcí.