teď. sundavám svetr, teď honem, mikina, mám tři vrstvy na sobě, už jen
dvě, jednu, sundavám triko, nic, nahatá kůže, studí, fíí, větve se
kroutěj ve větru, jako já, sem hubenej. strašně. pod tim voblečenim byl
schovanej takhle hubenej nahej člověk. chlupy se okamžitě zdvihly, cítěj
vůni. voňavý kameny, hrany skla a železný špony, sundavám honem kalhoty,
vodhazuju to jak stoletý sviňský závaží, jak křeč. trhám dráty
spojení se starym světem, svlík sem se jak z hniloby, z hub, had z kůže
a trenky, ponožky, poslední zbytky, pryč s nima je jaro, ikdyž vítr je
chladnej. tráva vyrašená, po ní běžim k potoku, bahnivej ale voda
průzračná a čistá, chce mě a já jí. moc. vlezu tam a zařvu bolestí a
blahem. trnu zimou, pereme se a jako by ve mě puklo tisíc obručí
nahromaděný jistoty hnusu. tohle je vono. Všechno kolem řve blahem a smutkem
a šíleností nádhernou, lezu rychle ven, houkám jako vlak a běžim
k hromadě popela, z kterýho sálá horko, v kterym se při zafoukání
větru oběvujou oranžový uhlíky. čoudí to na mě, na to nahatý klučičí
vybledlý tělo, hřeje a udí a čoudí to na na mě a mezi prstama nohou je
hlína a vychladlej popel a pole. za potokem vrby, a ovce se pasou, bečej,
měsíční jehňata beeee. dřepim na poli před hromadou popela, ona je
vyšší než já, projíždí vlak a lidi koukaj na mě. a pak zas vrátěj
pohledy dopředu, kde viděj další hlavy, temena hlav natočený dopředu,
nechávajíc se převést z místa na místo. dřepim na bobku, pohlaví
scvrklý, teď vopravdu šťastnej.