Cikánovi řikali Džízus. Byl malej, svalnatej a vozil kočárek
s železem. Vodendal klidně kanálový víko rovnou ze silnice za plnýho
provozu. Auta ho objížděj dyž víko bere pajcrem. Džízus, protože každej
věděl, že ten vyšisovaneej svatej, křehounkej v kostele-to je kec. Ten
skutečnej svatej muž byl tmavej jako čert, jako džízus. A v půl osmý,
když jedu kolem hald, lesíků, slunce prochází mrakama, v zastávce
Vinařice věznice nastupujou vězni do prvního dne svobody, po rokách za
zdí, s ostnáčema až do 4 metrů.
Kanály, čistá voda, vopuštěný ruiny, vysklený okna, zaslzený oči.
Nebreč! Šance je veliká.
Dva ven, jeden dovnitř. Džízus za železo. Rozebíral tu konstrukci co spadla
a zabila mu voba bratry. Zahýbaj se koleje, vlaky tůrujou, plevele, lidi se
v kostele modlej k tomu alabastrovýmu 2000 let mrtvýmu moudrýmu pánovi
z druhýho konce světa, kladenskej Džízus-cikán de sedět.

ahoj všem, hud.