Představ si, že by ta čarokrásná vůně, barva, celej květ, co hrdina
v noci našel a spal u něj jak květ zatim kvet, že on by nikdy nezvad.
Jaký by to bylo? Šířil by tu krásu tak dlouho, dny by kvet, měsíce, až
by nakonec vyprchala všechna jedinečnost. Ztratilo by se to kouzlo, dyby jí
druhej den ráno nenašel ohnutou k zemi a scvrkávající se. Dyť právě
v tý smrtelnosti a pomíjivosti to je. Ta vzácnost nás dojímá! Krása
musí bejt takhle vykoupená, a lidi přesto dál myslej, že na to vyzrajou.
Že zavedou nekončící věci, nekonečně šířící radost. Že se tomu
principu vyhnou, aby si náhodou neublížili. A místnosti budou mít trvale
21°C, a v nich trvale spokojený obyvatelé a na umělejch stolcích umělý
kvítky.

mějte se, ahoj hud.