procházím chodbou, po stranách tmavý chodby jsou dveře dokořán,
otevíraj pokoje, komory po šesti lůžkách. Je to 2. patro LDN v Bubenči.
Míjim ty dveře, na postelích zahlídnu je sedět, uvidím je ležet, vidím
jak koukaj do prázdna. Sestřička vynáší špinavý plíny směrem ke mě.
jdu chodbou, jiná krmí starou pani malou lžičkou, okna zavřený. Je to tu
cítit něčím neznámým, něco jako zkaženej vzduch přebitej dezinfekcí.
Procházím, mladej, nohy mám vohebný. Na konci chodby prý doleva, pokoj
číslo pět, samotka. Stojím před dveřma.
Trvalo 26 let než jsem se ocitnul na tomhle místě a 80 let přede mnou
teď, byl můj dědeček klukem a postrkoval obruč, jak si tehdy děti hrály,
a dostrkal jí až do eldéenky v Bubenči, kde přebírali starce s bílými
vlasy po mrtvici, včera večer. 80 let to trvalo, než došel sem. Zaklepu a
vejdu, on leží a kouká oknem ven, kde kvete jarní třešeň. Kouká upřeně
na křehký mladý květy, vánek hýbe s okvětními lístky venku za oknem.
80 let trvalo než došel sem, k jediný jistotě na lidský pouti. Sedím
u postele a koukám se s ním.