…To volání bylo tak intenzivní, že se hrdina z pro něj
nepochopitelných důvodů vzbudil. Vstal přepadenej nevídanym strachem.
Najednou měl zlý myšlenky a nemohl je setřást. Zlý a nejzlejší, furt se
vracely.
Né nechci to vidět, nechci na to myslet!
ale bylo to neodbytný. Seděl, pil čaj, byla ještě tma.
Nešlo vod toho hlasu vodejít. Kam se pohnul, on byl s ním. A děsil ho,
vodrazoval vod vycházení z domu. Vod hrůzostrašnýho světa.
Dost! Dost! Co to je sakra za hlas??
Kdo ve mě tohle chce? Proč bych to měl poslouchat? Začlo najednou
problikávat světýlko naděje: je to ten samej hlas jako jindy, když mu
stokrát přicházelo že na to nemá, a no co že si to hraje. Jako jindy,
došlo mu, když měl ty záchvaty děsu ze samoty.
To si ho lákala počítačová hra zpátky, aby mu pak nabídla svoje
ulevující rámě. To ho hra volá prostřednictvim těchhle hrozeb, těchhle
psycho stavů k sobě. Jako absťák. Počítačová hra vysílá
signály-všichni ty našeptávači ho tahaj zpátky-aby ho mohla utěšit ve
svý náruči. Vrátí mu jeho roli, soupeře a jeho zbraně. Zpátky v síti,
mezi svejma. Funguje to samo.
To víš že jo!! Došlo mu, a bylo. Pospojoval si to, a ten hlas byl takhle
malinkej, moh si řikat co chtěl, pro hrdinu ztratil váhu, přišel vo
důvěryhodnost, zkomíral, až to vzdal a hrdina ten den zas vyšel do ranní
ulice bez náznaku strachu, zas lehkej jako pírko. Otevřete oči
přichází král.

dobrou noc, a zítra jupí ven, ahoj hud.