mám čas ve městě. Popocházet ulicema. Tak chodím, fouká studeno
škvírama, ušima, s poštolkama pískacíma, je mi zima jenom v mikině.
Jediný zázemí je nonstop bar na hlavní ulici. Mám čas v 8 ráno, hodinu,
tak jdu.
Vešel jsem, automaty první mě pozdravily, pak je tu pár hovorů, hudba
žádná, kouřový obláčky, kafe se pije.
Co to bude?
Jednu desítku, díky.
Objednal jsem si ranní pivo po dlouhý době.
No Ivo, tak je to tak jak jsem řikal. Manuály, digitály, všechno dvakrát
přepočítaný a prostě to nesedí.
Ivana mi přináší pivo.
Pojď sem, pojď si to spočítat.
Ale já ti věřim!
Né, pojď, vem si kalkulačku a počítej.
Upíjim pivo, a Ivana s šéfem, malym, nabušenym, vedle u stolu na
kalkulačce počítaj zisky z automatů. Pivo je náramně hořký a
příjemný.
Takže co? Vidíš? S tim nic neudělám. Ivo je mi líto, prostě tam lítá
12 tisíc, takže, nedá se nic dělat.
Je něco po osmý ráno. Na baru seděj tři servírky z noční šichty, ve
svym volnu choděj sem. U stolků ticho, ranní dobrodruzi, ztracenci,
sesbíranci chladný ranní ulice seděj. Kouř, kafe, pivo, automaty blikaj.
Ivana je široká přes dvě židle a po nonstopu se pohybuje pomalu.
Ale to je muj měsíční plat!!
Nedá se nic dělat Ivo, je mi líto.
Šéfíček sklapává desky, na ně notes, na notes kalkulačku, vstane, zasune
židli, vezme svuj štůsek a jde. Rovnou ven, rovnou za roh. Vchází
chlap.
Jedno presso prosim, dobrej.
Ivana jde točit presso, ostatní holky servírky na baru jsou říčný.
No dyť je to prostě kretén!
Já sem si ale naprosto jistá! Víš co, kdyby chyběly já nevim 2 stovky,
neřeknu, mohlo mi to utýct, ale já sem
si Zuzano naprosto jistá, že ten chlap si bral 5000-takhle sem mu je
dávala!
Je to kretén prostě, debil.
To je den, já se poseru, to je začátek, fakt paráda.
Ivana vstane, pustí rádio, projde hospodu, pomalu, zkasíruje jeden stůl,
ženská, co seděla v rohu sama jde hrát automat, já si objednávám ještě
malý. A pudu. Na ulici zase bude větrno a svištění, poštolky, píp, píp
a zima.