42 hodin v Lužických horách

Přijet do hor v osm večer, mít spacák, karimatku, svetr, nůž,
kartáček a pastu, zápisník a tužku a telefon. Nemít mapu. Les, pak
usedlosti v pastvinách, husa s housaty, kachna s káčaty, husa na mě
syčí, psi, a zase do kopce les. Koupání v potoční tůňce, polomy,
hledání spaní, spát na kraji polámanýho lesa, bojovat celou noc
s dotěrnýma muškama.

Vstávám v 6 a jdu dolů. Myju se v potoce, piju z potoka, náprstníky,
prozářený pavučiny, bzučivý vosičky, ptáci, smotaný kapraďový listy,
a pak vyjdu z lesa a všude louky a slunce a louky. Snídám a píšu v úvoze
mezi kvítim. Výhled na celý Lužický hory, v dálce Ještěd. Chleba lámu
z bochníku, dávám si ho s fazolovou pastou, mobil leží na cestě.
Nokia-connecting people. Přede mnou se zjeví kočka a kouká na mě.

nízko letí ptáci
níž bzučí mouchy
dole těžcí lidé kráčí
a úplně nejníž brouci
a až pod nimi všemi
já budu ležet nahý v zemi
a spát s dlouhými vlasy

Pauza, už mě bolej nohy. Dneska jsem jedl borůvky, potkal zajíce, potkal
hada a dívali jsme se na sebe z očí do očí několik minut z pár
centimetrů. Polekal jsem srnce, on proskočil křovím, viděl jsem sojku
s rozprostřenými křídly vyhřívat se na slunci, ztratil se a šel kus
v Německu. Zjistil, že horama prochází evropská turistická cesta od
Atlantiku k Černýmu moři, nechal si blbec dojít vodu, míjel domek, kde
v letech 1905–1906 pravděpodobně nebydlel Jára Cimrman.

Dvě piva, protože jsem měl už šílenou žízeň. Zase jsem cestou
zabloudil, zase do Německa, a zase to byla blbá cesta, maj to moc upravený.
Já radši zarostlý český pěšinky s ostružinim a hovniválem. Pozoroval
jsem myš. V bukovym lese ve stráni s šustivym listim jsem potkal dva jeleny
s velkym parožim, koukali jsme se na sebe, oni pak zas utekli houštim. Pán
v košilce se síťkou volal na svou ženu přes plot, že jde na motýly. Pani
za barem žehlila tílka na žehlícim prkně. Borůvky. Vyšel jsem na plnej
plyn kopec Hvozd, funěl, hučel, sípal, skučel, ale dostal jsem ho. Jo.
A zase dolu. Ne. Dolu je to horší, a blbý na kolena. V hospodě stará
paní s koňskýma zubama chce jenom řízek. Jenom. Bez ničeho. Němci maj
blbej vkus-mohutnej, těžkopádnej. Co je bez chvění, není pevné. Dej ať
tam ležíme spolu panebože.

Smsky za chůze lesem, mobil mezi kamenim a klackama, jdu do Polesí, abych
tam zabloudil. A dal si pivo v hospodě. Mávám traktoristovi. On mává mě.
Sbírám topolový chmíří, který nese semínka, aby obsadily louku.
Nejlepší, co člověk kdy stvořil, jsou louky a pastviny. Den je pokaždý
stejně dlouhej. Je 13:10.

Jíst další borůvky, lidi to na tobě poznaj, žes je jedl. Olizovat mízu
smrku. Ua-je hořká a výrazná. Jít bosej po plážovym písku, co je v lese
mezi borovicema, a protlačovat ho mezi prstama. Sbírat šišky, házet je na
tenkej strom, z deseti pokusů jediná trefa-ta poslední. Vykouřit tři
cigára, najít soví hovno plný chlupů. Přijít do vesnice, kde chceš na
někoho narazit, a narazit na někoho uplně jinýho-na opilou ženskou, a
pokecat si uplně o všem, protože se vůbec nemusíš bát všechno říct.
Vytahovat fialovýma prstama z krabičky cigáro, vzpomínat na svojí lásku,
vzpomínat na jiný svoje lásky, psát zápisky. Sbírat kameny, najít sojčí
pírko a vykřiknout. Mám tě! Rozloučit se s ní po dvou pivech jenom
mrknutim oka, když jde kojit dítě. Psát rozvalenej na asfaltovym
prostranství před jinou hospodou. Nenajít koho hledám, nevědět nic,
v klidu pokuřovat.

Táta jede domu. Jede domu autem. Ano miláčku, táta jede domu, jede
z práce, jede za Jaňulkou. Táta jede z práce.

Plavat unavenej v rybníce, a zapomenout na břehu mokrý trenky. Jít
lipovou alejí jako ve snu. Večer z posledních sil běžet 8 kiláků, abych
se dostal na spaní do lesa. Les je kamarád. Minout odbočku a zabloudit. Už
to skoro vzdát a hledat místo na pastvině, ale pak se naštvat, otočit se,
nadávat a běžet i kdybych se měl posrat.

Tohle musim dát! kolem pastviny, s kravama a kravincema a kraví vůní.
Koukaj na mě všechny najednou. Sou překvapený. Už je šero. Běžim. Našel
jsem minutou odbočku. Začínaj stromy, olše, bahniska, běžim, rozježděná
bahnitá cesta, a konečně stoupání, začátek lesa. A teď nahoru. Musim.
Bystřinou vymletá pěšina, hekám, funim, skáču, di do prdele, doprdele,
kvičim, supim, a: najednou jsem tady. Na rovince, nahoře v lese. Ticho,
večerní ptáci zpívaj. Padám do trávy. Řvu radostí a hlas se nese po
kopcích.

Celou noc se zpocenej schovávat ve spacáku před nezastavitelnou armádou
štípavejch mušek. Vůbec se nevyspat. A řikat si, že já kretén nezůstal
na tý pastvině, třeba by tam ty mrchy nebyly.

Ráno zase jíst borůvky. Vzbudit se zpocenej a rozlámanej, vstát
z travou vystlanýho lože a hned v tý vteřině jíst zase borůvky.

Vyřezávat loďku z kůry, sbírat ztvrdlou smolu a naplnit si s ní
kapsy. Vonět smůlou a borůvkama a všechny deodoranty smrděj. Dotýkat se
s jemnejma trávama, a s drsnejma, a s větývkama.

Kulhat 14 kilometrů abych stihnul autobus z hor domů. Potkat znovu hada a
znova na sebe z blízka koukat, potkat hada přelomenýho jako klacek, čuchat
ke každý kytce, i když se mi nechce sklánět se. Vidět datla, a divit se
jak je velkej. Jíst zase borůvky, zastavit se mezi stromama a vnímat, jak tu
pospolu žijou v klidu. 5 hodin nepromluvit. 8 hodin nepromluvit, už
nepromluvit. Do třetice se ztratit, objevit se v lukách s travou po prsa, a
z plna hrdla zpívat: K čemu kalino v polu stojíš? Zkoušet bejt silnej
jako strom. Vykadit se fialově.