Když teď sedim o půl noci, mám okno na půl otevřený, srdce udušený.
Modlim se.
Na prostranství, který jsem měl posekat, jsem nechal čekanky. Krásně
temně modře tam kvetly-nemohl jsem je zničit!, jsou moje oblíbený. Obsekal
jsem je kolem dokola a nechal je tam, ostrůvky divočiny v tom anglickym
trávníku, kterej si majitelé přáli mít. Jak výkřiky nějakejch
podzemních indiánů. Přes půl metru nad trávník prýštily. Odjel jsem a
nesplnil úkol.
Dneska jsem se do zahrady vrátil. Byly tam pořád. Divoký krásky, sličný
sošky, měly mě rády!!
A já vzal nůžky a uťal je-něžný-u země. Svoje oblíbený, odřízl
jsem jednu po druhý a narval do pytle. Zmuchlal jsem je, a trávník se spojil
v jeden celek, zarovnal se tak, jak to má podle mých pánů být.
Ne že bych musel, já chtěl! Chtěl jsem, a plakal při tom. Muchlal je do
pytle s odpadem z jiných zahrad, slzy mi tekly za nima, a v nich ze mě
odcházela láska, tekla mezi všechny ty vořezaný a posekaný.
Zůstal jsem potom na vobrubníku sedět a koukal mezi auta, co kolem
projížděly. Pak na oblohu, pak na svý nohy, jak se zvedly a šly, a já
s nima, s pytlem přes rameno.
Když teď sedim, modlim se, aby vyrostly znova, a já se jim mohl omluvit. Né
kvůli nim, to kvůli sobě. Aby se mi vrátilo srdce.