Jediná chvilka ve dni
Dnes jsem v zeleném svetru, sedící, celý den, dnes, jako sulcovitá svrchu
už ztvrdlá houba. Vytvrdlá do tvaru, ve kterém se rosolovitě rozprostřela
na předmětu, kam ji položili. V mém případě to bylo křeslo. Černé.
Nastavitelné.
A to přede mnou, to je monitor – okno do virtuálního světa, průzor do
nekonečné směny informací a názorů, výstavka profilů a reklam a
skrytých rozhovorů. Monstrtechno. Monstrtupo. Houba vylitá vytuhlá před
okem oknem monstrtechna čučí a je čučena. Asi.
Tak. Miluju tento technoblivný svět.
Pak teď, jsem v zeleném dlouhorukém svetru v autobuse a jedu spát.
Přemisťuju se od monitoru ke spánku. Jedu spát. Na lůžku v poloze
skrčence, v jaké se kdysi pohřbívalo, ženy na levý, muži na pravý bok.
Transsexuálové muži na levý – jako obyčejné ženy. Já se v noci
vrtívám a podle vrcení zdaj se mi v noci různopohlavní sny. Na levém
ženské, a tak dál. To ale teprve bude.
Teď je mezidoba – přeprava. Nit mezi stavy. A jediná moje možnost. Koho?
Moje! Aha, a to je kdo? Zelenosvetrovec zhoubypřepravos­pavec přece. Ach tak,
fandím Vám. Díky.
Takže cestuju, jsem cestovatel a mám jedinou možnost za celý den, obklopený
nejrůznějším měnícím se světem. Jedinou možnost ve dni kochat se.
Polsky to nemyslím. Mám na mysli se kochat – obdivovat, pozorovat,
hloubat.
Hloubat. Jedinou chvilku ve dni mám teď. Čmuchat svět. Od předmětů
hloubkovýma vnitrozemníma cestama, do bludnýho brlohu uvnitř zelenosvetrovce
cestovatele. Takže hloubám, hloubám.
Občas si uprdnu.

prd hud