venco, vysmátej kovářskej hromotluku v předklonu! žaneto, roberte domu,
ale hned, už je jídlo. žaneto, žaneto, přiveď roberta a poďte jíst.
rorýsi nalítavaj do oken činžáků, křičej, svištěj, skřípou
povětřim. hudebnic a jukla jsou ve Varech. já sem ve varu. sem slepička
s kroužkem a jdu ulicí kolem večerek a zaplivanejch knajp pod rorýsama a.
je západ a. je mi teskno nevim z čeho. se bavjej o šukání, vopilí
třicátníci – dvě holky, dva kluci – maj narážky a strašně se tomu
chechtej. ty vošoustníku! ty vošoustničko! – takhle. já mám lahvovej
staropramen. mám čas v doznívajícim svátečnim dni poklidu. mám rorýsy
nad hlavou. mám vzpomínky různorodý. z čeho je ten stesk? z aut,
projíždějících pořád podle stejnýho mustru od nespokojenosti k naději
a od naděje, co se změní v prd, zas zpátky do svýho? a z toho, kolik
vzpomínek v sobě tělo drží a musí zpracovávat a zpracovává do jednoho
obřího chuchvalce, kterej se pak jen tak převaluje, čím dál zmatenějš?
z toho, jak nikdo vůbec netuší co se po něm chce? z umírajících
starejch? z rodičů, který vopustim? z chlastu staropramenu? z rorýsů? a
venco – chechtáku, ty mě z toho vytahuješ. stačí totiž změnit pohled
a tohle všechno neni zmatenost z existování, ale jízda filmem. kluci ve
varech, rorýsi za lovu hmyzu, já sem honza, honza ungr, koukám se na to a
ničemu narozumim. tramtará