Notýsek s vlaštovkami. Jaký je vztah mezi výpravčím a výpravčí
v zastávce vlaku Praha Veleslavín? On, který má dlouhé vlasy, delší než
ona. Je hipí, tak něco. Ona mikádo, skromná je, střídmá. Oba mají
dres – drážní úbor, tak nemám víc z čeho hádat.
Sejdou se na peróně, vedro je 27º Celsia, koukám na ně výhledem
z poslední sedačky vlaku. Z té, která je nastavená proti směru
jízdy – jako vyhlídková, premiová, pro hvězdáře. Štěrk mezi
kolejišti je rozpálený, guma jejich podrážek je rozpálená, výpravčí on
a výpravčí ona se dali do řeči ve výhni a v čekání na své vlaky.
Z obzoru vyčuhuje město Praha temenem panelků jako obří cizí planeta
Melancholia, neuvěřitelně se přibližující tak cizí a neznámá věc.
Z observatoře pozoruju cizí planetu a je dva a červené semafory a žluté
vratiče.
Nakonec ona vyprovází rychlík v protisměru – do centra Prahy. Ten, na
který jsme my čekali. Nestavící, rychlý. A on najednou rozráží dveře
za mými zády a říká: kontrola jízdenek. To jsem na chvilku nedával pozor
a už je všechno jinak. Osamělá stojí v rozpálenym perónskym šterku,
zmenšuje se a Václav Jenčík mi kontroluje lístek, tiská mi tam znamínko a
přehazuje si vlasy za ramena v našem couvajícím vlaku. Jenčík hlasitý a
vcelku milý. O ní se už nedozvím nic.
Jsme na cestě mezi Veleslavínem a Ruzyní, vlak skáče, protože odhodlaně
unáší slečně výpravčí jejího vlasatého tajného milence
z výpravčí budky.

Dobrou noc noční hlídky!
hud.