Kladno Ostrovec, konečná stanice. Nechte mě, kdo ste? Pane, je konečná
stanice vystupovat. Co? Jo! vyskočim, bundu v ruce, batoh v druhý ruce,
stojim na peróně a pára mi de vod pusy. Je hluboká noc, strašidla v lese,
lidi ve městě, který jsem zaspal a přejel, sou všichni ve svejch snech.
Stojim na nádražíčku na okraji všeho, v mraze, vyhozenej z měkoučký
nicoty na jinym místě, než jsem chtěl.
Vzpamatoval jsem se, voblík, zkontroloval, všechno mám, páru vod pusy mám,
tak můžu jít.
Šlapu, po koleji, kroky se rozlíhaj, kamínky křoupaj, rorýsi jsou teď
o tisíc kilometrů na jih a snášej se spící vzduchem k zemi, zatímco kus
jejich mozečku hlídá, koriguje let, aby nespadli až na zem. Šlapu, dupu,
ruce v kapsách, kapsy v bundě, bunda v mraze, neni to daleko, z Ostrovce
do Rozdělova. Kolejnice vobě dvě spolu svorně se stočej doleva, lampy
bliknou a dlouhá rovinka mezi keřema po trati zarytý několik metrů pod
okolnim terénem, s trávama, vomrzlym bodláčim, petlahví. Hluboko pod nima
spěj asi žížaly zamrzlý do hlíny, krtci v černym kožichu se
zaslepenýma očičkama. Možná maj chodbu zrovna ve stejnym směru do města,
jako já teď du. Kočka. Nohy se hemžej pod tělem, skrčí se a podleze pod
vratama. Já usnu za chůze a kus mýho mozečku pohlídá, abych držel směr,
jo?
Trať vylezla ze zákopu a už vidim nádraží, už k němu přicházim, už
stojim na nástupišti, už sem za nim na hlavní silnici. Světla, paneláky.
Na prvnim, kterej se tyčí nad nádražim, stráží město obrovská ženská,
rozdělovská socha svobody, socha bídy, reklama na wellnes studio. Už snad
deset let tu ta obří plakátová tvář s devadesátkově natuženejma
vlasama kouká na celou čtvrť každej den. Naše patronka ve dne v noci mě
teď jako vždycky všechny přehlíží, ona kouká vejš než krtci spěj,
než lidi choděj. Nechávám jí za zádama a du silnicí ke svýmu bytu.
První, druhej, třetí věžák, zahnout a už vidim majáček v okně jak zas
svítí jedinej na zhaslym moři oken a vítá noční plavby. Dobrou noc.
hud.