Terezo, tohle neni louka.
řekl Lukáš svý sestře, když se s hlavama k zemi procházeli poblíž
nás brázdama s čerstvě vyrašenym obilim. Šli jsme na výlet na nějaký
misteriózní místo v lesích nahoře, kde má být 2300 velkých kamenů,
evidentně pocházejících od jinud, srovnaných do rovnoběžných řad
přesně severojižně. Prý je to největší česká prehistorická
observatoř, kdo ví.
Terezo! to není louka. Na louce nejezděj traktoři a nenechávaj takovýdle
otisky!
řekl Lukáš, mladší brácha.
Je to louka! ty se v tom ani nevyznáš ty kaďoure, tohle je louka, protože
tady roste tráva.
Šli skoro 20 metrů vod sebe a přesvědčovali se a hlavy měli sklopený,
zahleděný před nohy.
my sme se to učili ve škole, tohle je louka.

pak bylo ticho a skřivani jeden přes druhýho nad našima hlavama zpívali,
vanul jarní větřík.

Terezo, a tohle je pole! louka je menší
Je to louka ty kaďoure.
Tohle je pole ty ukecaná kozo, chápeš, že louka je menší?
louka
pole!
debile!
ty si debil!
kozo!
kaďoure!
pole
louka

bylo to pole. skutečně. šli sme po poli, utrhli jsme se dětem a za pár
set metrů vstoupili mezi stromy, utichli skřivani a děti, a začly pískat
sýkorky a poštolky. Když jsme vylezli bukovym lesem až nahoru, ocitli sme se
na náhorní plošině. a vopravdu, tam v lese fakt vždycky po několika
metrech vedla do dálky dlouhá řada kamenů, z křemence, zatímco všude
kolem je jen opuka. A za pár metrů zase, rovnoběžně k tý minulý, řada
až do ztracena v dálce. neuvěřitelný. prý asi keltové. nejspíš.

tohle sou keltové děti.
kameny!
keltové!
komunisti!
keltové!
komunisti!

komunisti to tu trošku rozorali. Bylo toho tu prej daleko víc, ale oni to
rozorali lesníci za komunistů a něco se rozkradlo na skalky a zahrádky,
k trpaslíkum a jezírkum.
A pak les skončil a ta náhorní plošina se otevřela, do obrovský plochy.
Byla tu uválená holá kamenitá rovina, snad deset skřivanů nad ní na
modrym nebi a neuvěřitelnej klid, jak když se tu fakt zastavil čas. Víme,
že z obou stran po sto metrech je sráz dolu, sráz jak blázen. Jsme na
rovinách vysoko nad okolim a jdeme po tom zválcovanym poli. Vůbec nechápu,
kdo to mohl válet, snad samo se to válelo, nebo kelti, vlastníma tělama,
nohama, rukama to plácali, těma co donesli buhví odkud ty kameny. Jdeme a
máme pocit, že tady je nástupiště do vesmíru.