čí sou ty nohy? klepou, ruce hrajou na flétnu ach synku, nohy klepou do
rytmu, v sedě, do rytmu, skrčený v kolenou, v rohu podchodu pražský
magistrály, ach chlape.
Za kym? Za kym asi! co, no, někdo by…co? na mě, vole, nečeká nikdo, a ani
vo to nestojim, počkej, ale..za kym bych šel? za sebou , ne přece, za sebou
v pohodě vole, ach fete
čí sou ty fáborky? na tyčkách, co s nima žongluješ, sjetá a kámoška
vybírá do kšiltovky, zatim jenom vzduch. Je to vyprcanej svět. Včera sme
s tim usli, restart, že to usne taky, pudem vod znovu, no a ráno to tu bylo
zase, je. zas to samý. Tady rostou stromy, jeden, druhej, dlaždice, co někdo
sestavil, ty věci čněj do prostoru jako lidský hlavy plný zacyklenejch
myšlenek, tyhle předměty se hejbou v prostoru, vrškem od asfaltu do
atmosféry. on sedí v tom rohu a hraje blbě ach synku a zas je večer,
schyluje se a bude restart noc, ale ráno bude všechno nemlich stejně. uplně
všechno, v hlavě bordel, hlavní bordel bude čnět do prostoru, kde je kolem
ladnej věčnej boží neutrál.

gud lak hud