Zrovna začínal den. Takhle na kraji podzimu obzvlášť krásný ráno.
Jasný nebe, rosa, rosa v pavučinách, v trávě. Kapkama ozdobený starý
pampelišky s poslednim chmýřim. Nic se ani nehne. Je tak sedm a jediný, co
je slyšet, je občasný písknutí ptáků nebo jejich šramocení po modřínu
za mnou. Spal jsem doma a teď jsem tu jak návštěvník ve svatym kostele, na
mši. Naprostej klid a samozřejmost.
Do popela po ohni ze včerejšího večera jsem hodil drobný větývky suchýho
jalovce, sedl jsem si k němu, vzal si kytaru, hrál, srkal čaj a koukal, jak
se pomalinku začíná z ohniště kouřit. Chci vidět plameny na slunci,
plameny a slunce, jak jsou si příbuzný. Brnkám si a pozoruju, jak to
všechno kolem, včetně mě, tvoří křehkej harmonickej celek. Jinovatka,
paprsky, kouř, cvrlikání sýkorek, jinak ticho.
Najednou větvičky prudce vzplály. Oheň se rozskočil po celym ohništi.
Brutální návrat tepla a světla zpátky z ruin konkrétních životů.
Cejtim, že jsem to přepísk. Že to sem nepatří. Porušil jsem tu křehkost.
Ve dne se oheň mnohem zřetelnějš zjevuje jako absolutní. Surovej a prudkej.
V noci se to nezdá. To je milej, jelikož svítí a hřeje. Teď ho vnímám
bez těhle zkreslení a vidim jeho sílu napřímo. Vletěl do křehký balance
tichýho rána a rozsekal ho. Miliony kilometrů vod svýho původního zdroje,
vod žhavýho slunce.
Jak prudce plameny vzplály, tak rychle se vydaly. Oheň dohořel a já ho zalil
vodou z konví naplněnejch předvčerejšim deštěm. Zasyčel a zase se to
všechno uklidnilo. Vrátil se klid.
Tohle bylo mý nový poznání ohně. Oheň jak prudký hlasitý slovo do
usínání, jak šutr do rybníka, na konci jemnejch paprsků malá sluneční
erupce.

to bylo na podzim