Telefonovat. Mít zavařenej mozek. To teď dělám. Mám horkou hlavu na
spánku a tak si přendavám telefon k druhýmu uchu a telefonuju na druhý
straně tak dlouho, než se mi zavaří spánek i na týhle druhý straně, a
já mobil vrátim zpátky zas k tý první, která mezitim trochu vychladla.
Trochu. A takhle to jde dál, takle to jde furt, jen intervaly se
s postupujícim časem zkracujou, to jak nestihnou spánky zcela vychladnout,
přendavám, levá, pravá, ucho, ucho, ucho, ucho. Už nechladnou vůbec, už
jsem papiňák, mám dojem, že už musim mít změklej celej mozek, uvařenej,
19 minut, 20 minut, a pak: …„dobře, tak jo, tak čau!“
Konec.
A je ticho. Stojim uprostřed místnosti, je ticho, den, hlavou mou vařenou
zní: tak jo, tak čau. tak jo, tak čau. tak čau. čau. au. psssst. Ruce mám
svěšený volně podél těla, stojim, ani mě nehne, dejchám, venku padá
trocha sněhu, trocha chladivýho sněhu a v něm se vznáší moje spánky a
chladnou, chladnou a nohy jsou bosý, přicuclý k chladný dřevěný podlaze.
Netelefonuju. Nic a sníh. Věty odpluly, odsněžily. Je jen boží klid.

…no a pak jdu k počítači, zapnu ho a začnu zahřívat čelo. No ať
jsem vopálenej pěkně ze všech stran. A zezadu? To se budu muset na křesle
točit: k monitoru čelem, k monitoru zády, čelem, zády, čelo, temeno,
mobilem zleva, mobilem zprava. dolce vita. vařená hlava.
A co na to TV??