je asi půl druhý ráno, 29. prosince, je mi třicet let a ležim pod
vánočnim stromkem, se mnou je tu dřevěnej koník na kolečkách, opadaný
jehličí a periferně nohy židlí a stolu a věšáku na prádlo a všechny ty
věci, co nevidim, ale tušim kolem sebe a za sebou. jsem v pyžamu, právě
vylezlej ze sprchy, vyčištěný zuby, dásník, verlaine, rimbaud, unger pod
vánočnim stromkem, dáreček vod vožralýho ježíška, svlíkačka za
kačku. léta prken pode mnou putujou ve směru mýho ležení – východ
západ. východ špičky, západ mozek, tužka, notes. merry christmas. tohle
je, tohle je součást projektu, tohle je jedna z definic vesmíru, ekvivalent
padesátníka umírajícího na mor v bídě vesnickýho domku v roce 1319,
nebo předávkovanýho negerskýho kluka, nad kterym plujou euforický mraky
modrý oblohy, což je to poslední, co ještě stihne vidět, nebo šťastný
matky dvou dětí, z kterých právě jedno – dcera, ta starší –
volala, že udělala maturitu za 2, a máma – ona je máma, no chápeš to?
ještě nedávno ona sama byla holka, maturovala – ona teď brečí
štěstim. štěstim!!! vesmír je štěstí. nebo bezďák, kterej se teď pár
set metrů vode mě – jak tu tak definuju nebe ležíce pod vánočnim
stromkem – choulí pod zechcanym jasmínovym keřem, a jak je vožralej, jen
hlasitě vydechuje horkej vzduch, horkej vesmírnej šťastnej i bolavej
vzduch. koníku víš? jsme pěkný dárečci. dřevák a liďák.