Kde jsou ty oči?

“Kde jsou ty oči” byla původně sada akordů, který hodně věřil Jukla. Vraceli jsme se k nim a jammovali na nich. Já v tom ale nic moc neslyšel, nebylo to pro mě nijak inspirativní a navíc bylo potřeba na těch akordech teprve vymyslet komplet písničku, takže to paradoxně viselo dost na mně. To mě trochu štvalo. Podobnou situaci jsem zažil s “Fláknout s tim” z Kojota. Tam jsem to tehdy vyřešil improvizovnym textem a teď jsem k tomu přistoupil podobně.

jsme zapadaný sněhem, je tma většinu dne, slunce vychází jen nízko nad horizont, na pár hodin. estonsko, tallin. měsíc tady. pozoruju, jak za okny suterénního bytu rostou závěje. žijeme si tu v tichosti, ona kreslí, já píšu, do mrazu vycházíme jen nakoupit zásoby jídla, odpoledne na krátký procházky do parku, večer do kavárny. splněnej dávnej sen. koukáme na rozhovory, posloucháme hudbu, střihám se dohola. jeden den jsme koukali na dokument o kvantový fyzice. mám pocit, že její nepochopitelný zákonitosti v tu chvíli ověřuju v praxi, že to zažívám, a tak to nějak ne mozkem, ale tělem chápu. v tom dokumentu jsem slyšel, že Alberta Einsteina rozčilovala představa, která vycházela z – v tý době nový a radikální – kvantový teorie, a totiž, že když nikdo nevidí měsíc, tak ten neexistuje. chápu, že ho to dráždilo. dneska cejtim, že to tak asi opravdu je. svým způsobem opravdu “existuju” jedině, když existuje cokoli (něco, nebo někdo), co mojí existenci vnímá. kdyby nebylo naprosto nic, kolem mě, k čemu bych se mohl nějak vztáhnout, nebudu ani já. vzájemně se držíme při životě. navzájem se definujeme. neni života bez vnímajícího. neni vnímajícího bez života. a nebylo by ani měsíce.

Existování a neexistování bylo pro mě v Estonsku hlavnim tématem, cejtil jsem, jak nejsem, a zase jo. Mohl jsem mezi těma dvouma stavama problikávat. Byl to nejhlubší ponor, kterej jsem do tý doby zažil a od tý doby jsem i nejsem současně. Existuju i neexistuju, malej i velkej.

V Estonsku jsem napsal “Když se ztratíš”, v Estonsku jsme jedli makrely (mimochodem daleko lepší, než jsou k dostání u nás), pili jsme čaj, já pil v kavárně malou lahvovou IPU, pozorovali jsme, jak zamrzá moře a v dálce plujou trajekty, vánoce jsme oslavili u stromku v parku, byli jsme na několika výtvarnejch výstavách v KUlturním MUseu, bára mi vyrobila talisman, kterej mi měl připomínat, že tu rozhodně i jsem (jmenoval se Kumu), a na jedný vycházce ke starýmu carskýmu zámku, když jsme skákali do hromad listí a koukali na to uplně nizoučký slabý slunce nad carskou zídkou, si pamatuju, jak se rodí i myšlenka na tenhle text o Měsíci, kterej chce bejt.

Když jsem pak zase byl s klukama, tak jsem ho (vlastně improvizací a bez velkejch dodatečnejch zásahů do spontánního toku slov) napsal. Melodie vyplynula z textu a tak se pro mě situace s touhle písničkou vyřešila.

Nakonec, se “Kde jsou ty oči” (pracovně se dlouho jmenovala “Fjord”) na Jiskřící nedostala. Teď měla druhou šanci. Kluci jí přemíchali a musim říct, že se mi fakt hodně líbí. Aranžersky, zvukově, harmonicky, i takovou nějakou lehkostí, kterou nese. Zvládl to! Fjord.
Happy end.