Žilina 30.10.2014
na jeden z tech vosvicenejch kopcu chci vylezt, mam na to něco přes
hodinu. to se jevi dostatecne mozne. jdu primou cestou smerem k nemu. kdyz se
propletu par barakama vidim, ze abych se tam dostal, musim překonat vlakovy
nadrazi. hodne moc, sakra moc kolejí, zadnej podchod, vlaky, nakladni, osobní,
hlaseni: na kolej pet prichadza…musim rychle pred timhle vlakem osobakem co se
blizi zprava prebehnout, at mi to tu nezablokuje. sviti dvěma vocima, který
ted v dennim svetle nemaj silu. prebiham, obchazim poslední vagon odstavenyho
nakladniho parchanta, nacez se prede mnou zjevuje dalších strasne moc
takovejch voblud, hadu, housenek, smradlavejch, vápenatejch, rezatejch snur.
musim je proběhnout krz, na schudky, ze schudku, rozhlížet se! at te vole
něco nesejme, uprchlíku. na schudky, ze schudku, další prolezt, snad se mi
nerozjede pod nohama. to by byl for, zustal bych naschval na nem a mezi vagonama
na plosince bych vstoje a v pozoru jako general, vapenik, housencin lidovej
prstýnek dojel az nekam do Hamburku, nebo kam to muze jet tahle silenost, az by
se setmelo a ja bych v Hamburku prošvihával koncert, a kluci by nadavali,
zatímco ja bych se nalodoval a zaoceanskej parnik. směr novy svet.
no, ale on se nerozjel, panenko maria na nebesich, prebiham posledních par
prazdnych koleji, co tu este zbejvaj, vybiham ven a nechavam tuhle kolejarskou
barieru za sebou. jo ale hned vidim, ze me ceka bariera číslo dve, dálnice.
strasnej provoz, strasnej smrad a do toho namixovany zaroven prijemny chladno
pod modrym cistym nebem. voni listi a smrdej výfuky. slunce je jeste dostatecne
nad panelakovym horizontem. auta zleva, cekam, prebiham, utecenec, travnatej pas
uprostřed, cekam, cekam, ted, po tom kamionu! utikej! dobry, jsem tu. jsem na
druhy strane. jo! skarpa a prede mnou reka. Ne! tak to je konec. to nedam. to
bych nedal ani dybych to bejval chtěl preplavat a jit nahoru uplne mokrej. nebo
nahej a schovávat se pred lidma ze zahradkarsky kolonie na upati, zakryvat si
z ledovy vody zcvrkly prirozeni. uchyl!! proud je tak silnej, ze to proste
nejde. sem uvizlej mezi barierama dve a tri – dalnice a reka. uzemi nikoho.
je tu bezdomoveckej stan. peknej bejvak. stojim, koukam na kopec a smiruju se
s tim, ze muj plan nevyjde. dal nesmim. on a ja proti sobe, lezu na nej jenom
vocima, beham po nem aspon v predstave. a cejtim zvlastni pokoru k tem
okolnostem, který za me rozhodly a nikam me nepustily, ikdyz sem prelezl ty
vlaky a auta. cejtim pokoru a uvedomuju si mrnavost lidskejch plánů. stojíme
pred sebou, ja: koukam na nej a on: je. ale vono, jakej je rozdil mezi tim, ze
bych tam vylez a tim, ze si to jenom predstavuju? ale fakt! a jakej je pak
rozdil mezi tim, ze jsem a ze bych nebyl. a tak mozna ani nejsem? tramtara, tri
kosaci sedej v krovi, tri zluty zobaky. a oni na me: vo co ti de magore? my
teda rozhodne jsme!
dobry. loucim se s tim kopcem a otacim to. zpatky přes dalnici, zpatky
přes koleje, mezi vagonama housenek, rezavejch masin, co patrej Zababovi a
slunce klesa a ja vybiham z nadrazi a jdu na opacnou stranu a bez planu, proste
kam se mi to bude libit. kroky, žvejkačky na chodníku, koukám, kdo se
blíží a pak zavřu oči a poslouchám, jak zněj jeho boty. kolečkový
brusle na kostkach, kočarky, brek dítěte, a do toho harmonikar. za
autobusovym nádražím kroky ve stěrku. křupání. pred autobusama fronty, za
nádrazim stojej pred zavrenyma stankama chlapy. vo samote, kazdej voprenej
loktama vo svuj pult a kouri cigaro, pije panaka. jeden jako druhej. ale kazdej
sam. chlapy co jdou z práce, a davaj si chvilku samoty, nez dojdou domu,
chvilku premejsleni, borovicka, jedna dve, Žilina, kopce kolem, smrad z aut
vevnitř.
auto zleva, zavri oci, poslouchej jak se blizi do levyho ucha, projede silne
hlavou a vyjede z ucha pravyho, jak z tunelu, z tvy hlavy. uzij si to. i to
posrany smradlavy auto ti muze způsobit husi kuzi. zmenis se v husu na par
vterin, rty se ti zacnou tvarovat do zobaku.
slunce uz je za barakama, projdu velkej kus města, zpivam si, jako moje
babicka při obraceni sena – bezmyslenkovite, bez kontroly, ton za tonem, jak
to zrovna prichazi, jede to samo, zatimco ja du a vocumuju lidi a zahrady.
vztahy mezi tvarama, čary na chodniku, zvejkacky, nevim co sem si poslední
půlhodinu zpival, jako to nevi moje babicka, zatímco votoci pul zahrady,
takovou pul, která se pak na vecer shrne do 4 kopek, který se pak zas rano,
az uschne rosa, rozhodej, nejdriv nahrubo vidlema a pak najemno hrabickama, do
senovejch vlnek, susenyho more, do tenoucky vrstvy, která se celej den bude
vyhrivat v tom nejvetsim parnu a lidi ho budou dvakrát za den prevracet, aby
se ususila ze všech stran a budou si při tom broukat. to je meditace,
cestovani casem, to je nekonecno a ja sem stal nahore na vrcholku toho kopce a
smal sem se tomu jelimanovi zaseklymu pred rekou ve spolecnosti
kosaku. mozna.
ted je tu ale namesti, kapucinskej kostel, pripravuje se mse, někdo hraje na
varhany, vchazim, nasavam atmosféru, vychazim, na namesti zni z nakyho okna
klavir, někdo cvici, hraje melodii z ruzovyho parntera. bolo nebolo. za dve
hodiny se do toho kapucinskyho kostela vratim. bude uz plnej lidi, buhosluzba
bude v plnym proudu, vysilani k panu bohu na nebesich, v jeden moment
všichni pokleknou a ja jedinej zustanu stat. oj. cerna ovce prozrazena. tak
aspon sklopim hlavu, abych, vetrelec, nerusil moc. a modlime se, všechno
v poradku. po svým se modlim spolu s ostatnima, az do chvile, kdy mi
proběhne hlavou, ze by mi mohl zazvonit mobil, ty vole to by byl pruser, ale
prece si tady ted, kdyz všichni v tichym soustredeni, napojeni na nakej
země-nebe proud klecej, nemuzu vyndat mobil a vypínat si zvoneni? radej doufam
ze nazazvoni. a tak se celej kostel modli k bohu a ja se modlim k mobilu at
mlci. tu dud u dud u du dudu, tu dud u dud u du dudu. jenž si na nebesích,
tu dud u dud u du dudu, sony, lets make things better.
lidsky hlavy zezadu, maj ruzny barvy vlasu a ucesy ruzny a všichni se ted
klanej a vysilaj vzkazy a přání smerem k jezisi kristu, kterej nad nama
stoji kreslenej na oltari a k panu bohu, kterej je kdesi.
pak se zas vstava a zpíva se a hrajou varhany. cela lod sviti, zni, vibruje a
ja zaclanim v ceste do naky mistnosti, kam porad někdo vchazi a vychazi a tak
radej jdu ven, pred dveře a divam se a posloucham přes sklo. přes sklo vnimam
tu božskou bani, rezonujici lod plnou lidi s ruznejma ucesama a barvama hlav a
ruzne vysokejma a ruzne tvarovanejma, který přes vez kostela jak přes antenu
všichni spojeny v pisni volaj panu bohu. volani z cicziny za 6, 90 na
minutu. mam ja. stojim pred dverma do kapucinskyho kostela, je tma venku, zare
uvnitř (opacne nez kdyz zavres oci ve dne).
stojíme tu dva. bezdomovec s rudejma napuchlejma rukama je tim druhym.
partaci na dve pisne. uvnitř zpev se slovy a my dva venku jenom broukaně,
lokty oba opreny o sklo, propojeny, zachyceny k sobe spolu v nekonecnym
chaosu. spojeni, jak podani ruky v behu, uz nikdy se neuvidíme, ale ted jsme
tu spolu a broukame unizono. kazdej asi z jinyho duvodu, ale delame totez, mam
zas husi kuzi. modlime se asi ted k bohu. je to tak? nebo sme spolu u vohynku
a on je muj bracha, nevim, koukáme do ty bane, slunecni koupelny, bunky svetla,
a ja s husi kuzi, prachovy peri, brka, zobak, blany mezi prstama, ahoj
kamarade, at se neposeres ze zimy, at je vlidna, a gaga, tapkam ze schodu dolu,
nechavam ho za zady, koukat do svetla a rozbiham se, mavam a letim nad Žilinou,
nese me teplej vzdusnej proud vychazejici z kostela, horky mirumilovny
myslenky, vrouci prani kapucínskejch vericich sou všude kolem me, to je moje
husomodlitebni hejno a berem to do teplech krajin asi. co?
