zahlíd jsem je letmo z auta, jak stojej v řadě vedle sebe, keře,
šedivý vod prachu, opadaný vod zimy. stojej jak zástup svědků, řada
ňákejch soudců, jasnovidců. otočil jsem se za nima rychle, ale už jsem je
viděl jenom z boku, ubíhali mi, zmenšovali se. zmizeli. co to bylo? usadim
se zpátky do sedačky a odjíždim. představa:
sedim na bobku před nima, nikde nikdo, žádný předměty kolem, všechno
zmizelý, rovina, placka, plocha. jenom já a ty svatý přízraky, křováci,
němý věštci vedle sebe, proroci v řadě, koukám na ně, oni na mě a čas
je v tý chvíli zaseklej, celej vesmír, jak je tlustej a dlouhej, je jenom
v tom prostoru a vztahu mezi náma, tik ťak, tik ťak, konec představy.
sedim v autě, koukám rovně před sebe, řítíme se někam pryč.