sirka. fascinuje mě, jak mozek ovládá drobný svaly prstů.
piju čaj. stůl, prsty, sirka, svíčka, sedim u stolu, sedával jsem, jednou budu sedět a psát o tom. o čaji:

mateřídouška (dneska nasbíraná), dobromysl, fialka, horká voda.

kolem domu je tma, vždycky tam byla. vždycky ne. ráno jsem se vzbudil na zahradě pod stromem, oheň jsem zapálil za východu slunce, paprsky procházej už celý věky přes kouřovou clonu, stovky generací lidí to takhle pozoruje. teď zase. oheň slunce a oheň ohniště.

pak celej den buhvíkde.

po něm večerní procházení jemnym deštěm na kopci, pak ukládání unavenejch dětí, déšť za oknem.

o co všechno člověk přichází, když nemá kadibudku: vidět baterkou mobilu osvícený popadaný špendlíky, jak zdoběj zahradu. umění, který se děje bez obecenstva.
sedět v létajícim talíři z palubek uprostřed tmy. (svítim do prostoru vyřízlym srdcem). sedim v pyžamu, zvenku vnímám jenom zvuky:
kapky dopadající na listy a střechu, luční koníky, který zničehonic přestanou a zničehonic zase začnou. a pře sebe, a v jiný frekvenci, lučnokoňskej noise ambient.
uvnitř pozoruju suky ve dřevě, pozoruju škvora, voní tu levandule ze zahrady. vyzdobenym létajícim talířem letim do nekonečna, sto roků samoty v kadibudce. otevřu knížku a čtu jedno haiku.
vždycky jsem seděl a četl a letěl.
další výhody: nemuset splachovat, mít se kam vrátit.
ten čaj byl výbornej, hlavou proletí ranní oheň. napsal jsem si o tom, napíšu si o tom, vždycky o tom píšu, už tolik generací.
děti v postýlkách. kolikrát už jsem vás pozoroval? v různejch verzích. kolikrát už jsem vás pozoroval, jak běháte a kolikrát už jste mi umřeli, kolikrát už jsem to neunesl a kolikrát jsem se s tim musel smířit a vzpomínal na vás. takhle.
život je rozvzpomínání si.
takhle to bylo?
v kadibudce
je dobrý, když člověk pár dní nemůže používat žumpu.