(dřeváci3)

vejdu tiše
po kůře, po zmrzlý trávě
stojej tu kmeny, stejně jako ty hlavy z velikonočních ostrovů
všechny k západu, k tomu světlu
stejnym směrem, jako jdu já
stojej namířený obličejema
nosy, vlasy osvícený
a to možná – a to by mě fakt zajímalo – možná pod zemí maj –
stejně jako ty velikonoční – zbytek těla, ruce křížem, nebo
podél!
stromy sou nad zemí hlavy, a pod mechama, jehličim a šiškama a všim tim,
je zbytek

teď našlapuju tiše mezi nima
mezi nastavenýma slunci
mezi poutníkama na útesu
mezi pastevcema jediný, vzácný ovečky
mezi věrnýma, loučícíma se se svym přítelem
možná králem
poslední světlo jim dopadá všem stejně na velikonoční líce
to vidim, když se otočim za sebe

pak se postavim jako oni
a stojíme spolu