je to orel mořský. juras erglis. je to on. on má užší zobák, takovej,
kterym zrovna v hnízdě urovnává stébla a chrastí. je to samec. jeho orlí
žena z hnízda volala, kvíkala se zakloněnou hlavou, kví, kvuí, vysokym
tónem úpěnlivě volala svýho muže: muži, muži, poleť domu, potřebuju se
protáhnout, proletět se oblohou! pospěš domu, leť vystřídat svoji ženu!
a orel on přiletěl, velkýma pařátama přistál na hnízdě.

v kopcích stráň, na stráni vysoký lotyšský smrky ve větru a slunci,
a na špičce jednoho z nich velký hnízdo, nanošený z větví a klacků,
dlouhý týdny stavěný orlíma druhama, králama vzduchu, zabijákama,
spojenýma němym slibem.

orel muž teď na hnízdo dosedl a orlí žena vstala. na dně se odkrylo
vajíčko, jejich křehkej společnej poklad v lůžku z jehličí leží a
uvnitř maličko dýchá. a pak ergliška, orličí řeka, jakoby stekla dolů.
splynula z výšky, horská bystřina, vplachtila nad svah, jistě a ladně,
jako když se rozpustěj vlasy. i slunce kleslo jako ona, a orlí muž,
strašlivej vzduchu pán, zůstal osamocenej v hnízdě ve vejšce. orlí oko
se na tebe podívá, kouká se na tebe. na tvoje lidský oko! pak ten opeřenej
vzdušnej duch skloní hlavu a jemnýma pohybama zobákem popostrčí společný
vajíčko, křehkou věcičku v tichosti peří sdílenou s ní, s krásnou
ptačí ženou, klouzající zrovna s větrem někde kolem kopců.

ona letí a loví, on z výšky kouká a poslouchá. a zároveň někde za
zavřenýma orlíma očima, oni jsou dva lidi, který se opřený zády o sebe
bezeslov plavěj na otevřenym moři, na svym plavidle, svázanym a smotanym
z větví, pírek, dřívek a odpadků, z úlomků a barevnejch útržků,
spolu na otevřenym moři, který s nima dejchá a který je
spánkem Země.

vítr:
oba orli vystoupají do výšky, nad strž a skály, do větru. výš vystoupá
on. vítr je chladnej, vítr proudí, nese a obklopuje. když je on dost vysoko
nad ní, vrhne se střemhlav dolů. ona se ve větru v poslední chvíli
otočí na záda, nastaví proti němu pařáty, ve vzduchu větru neni nahoře
a dole, jsou oni dva, narazej do sebe. v týhle muchlanici, rvačce
v bezčasym prostoru, je počatej novej orlí život.

orel vajíčko porovnává jemnýma pohybama a pak se nad něj skloní a
začne ho hřát svym tělem. a jako její let a lov, je jeho tichý
zahřívání. zapadá slunce a jako teplý kočičí tlapy v poli a jako
mrznutí vody a zase roztávání, jsou ve vejšce orli. dva zabijáci spojený
němym nebeskym úkolem, střídaj se v neslyšný samozřejmosti na stráži
pro svý vajíčko.

jako ulovit, zabít rybu, trefit jí z vejšky, je tečení potoků a
rozvírání květů ráno, a večer zavírání květů. jako indiánskej
stařec přivolá deštivý mraky. jako vonět. jako bejt pakoní mládě,
vyklouznout z lůna, dopadnout na zem, do ostrýho světla, zvednout se na
tenký pahýlky, který z něj čouhaj, na tomhle mám stát? stát. a rovnou
běžet! v první minutě života, s prvnim pohledem, kde to jsem? rovnou
běžet o život, bojovat o život, kterýho ses sotva poprvé nadechl. proč?
sprintovat před hladovym lvem, hladovou lvicí, hladovym životem. a utéct
jim. zpomalit, rychle dejchat, vidět mámu a jít zpátky za ní. a jako si
děti celý odpoledne hrajou venku na sídláku, smějou se a hádaj, stavěj na
písku různý stavby a nevědi kolik je hodin. stejně tak sedí v hnízdě
orel on, a vítr mu rozfukuje peří do vějířků, že až se dotýká jeho
kůže, obnažuje jí, a do večera tak svítěj bílý pírkový vrtulky. strom
se kýve a orel s ním. ona letí jako horská bystřina. nikdo nemusí nic
řikat, děje se to samo.

pozdějc:
prší a v patnáctimetrový vejšce v houpajícim se stromě leží orlice,
má roztažený křídla, déšť stejká po jejím peří, hnízdo zůstane
suchý.
prší a v patnáctimetrový vejšce v houpajícim se stromě leží vedle
orlice mrtvá ryba na chomáči větví a stébel a klacků. ta už
neuplave.

v: 16:22
při: https://www.youtube.com/watch?…
vajíčko: https://www.youtube.com/watch?…

14.4., den po tomhle zápisku, se z vajíčka vylíhlo ptáče. vuíí