Rozhovor pro Reflex – říjen 2017 (nezkrácená verze)

(Michal Bystrov, časopis Reflex)

Je nová deska o tom, že jsme se ztratili, nebo to Před náma znamená, že se zase najdeme? Je ten konec s nadějí, nebo bez?

Před náma je expozice, výchozí bod, ze kterýho deska vychází. Je to písnička o ztracení se, který je ale zároveň bodem nula, ze kterýho lze vyjít. Takže v ní naděje obsažená je. Člověk se přirozeně s pocitem ztracenosti potýká celej život. Nevíme proč jsme tu a to vyvolává pocit úzkosti. Každej proto chce najít něco, co ho v chaosu vesmíru ukotví. K něčemu se hlásit, k něčemu směřovat, někym bejt, s něčim se ztotožnit, něčeho dosáhnout. Jsou to berličky, který přirozeně hledáme, abychom nepociťovali ten obrovskej nejistej prostor. Ukotvuje nás nějakej životní cíl, víra, ale dost snadno taky strach, ideologie, nebo společnej nepřítel. No a dnešní doba díky technologiím, díky propojenosti internetem, tomu pocitu chaosu ještě nahrává. To obrovský množství možností, informací, relativizování pravdy, nás zase před tu nekonečnost staví a konfrontuje nás s ní. V Americe Trump svoji kampaň postavil na tom, že vrátí starý dobrý časy jasnejch starejch americkejch hodnot. A to my chceme. Chcem to jednoduchý, přehledný, ať je to cokoli. Hlavně nebejt ztracený.
Myslim ale, že bychom se spíš měli pokusit uvidět, co nám to ohromný množství možností říká o nás samotnejch, jak z toho můžeme vyjít, čim nás to může vnitřně obohatit. Myslim, že je to nabídka onu ztracenost a nekonečnost spíš přijmout, než se bát. Přijmout jí jako vybídnutí podívat se dovnitř sebe. Najít kotvu v něčem nepopsatelnym, nedefinovatelnym.

Vy sám si připadáte ztracený?

Před třema lety, to bylo po vydání předcházejcí desky „Následuj kojota“, jsem se v životě dostal do bodu, kdy jsem se uplně ztracenej cejtil. Rozpadl se mi po 13 letech vztah, a to kvůli tomu, že jsem se zamiloval do svý současný ženy. Vůbec jsem nevěděl, jak se k takový situaci postavit, protože svou minulou ženu jsem měl a pořád mám moc rád. Snažil jsem se to uvnitř sebe nějak vyřešit, ale utopil jsem se v sebevýčitkách, v lítosti, ve strachu, ve zmatení, až jsem se po roce absolutně sesypal. Zhroutilo se mi všechno, na co jsem byl zvyklej, zhroutilo se mi i mínění o sobě samotnym. Všechny ty kotvy byly najednou pryč. A já jsem ztracenej, nevim co jsem zač a jak dál.
Ale pak jsem ucejtil, něco zvláštního. Právě v tom bodě největší krize, kdy jsem cejtil, že mizim, že už neexistuju, kdy jsem se vzdal a jakobych umřel, jsem si najednou uvědomil, že jsem něco našel. Pocejtil jsem, že stojim ve víru kouzelný přítomnosti. Stojim tady, možný je všechno a já se toho nebojim. Byl to krásnej pocit a něj postupně navazovalo spoustu dalších objevů a uvědomění, který mi zcela změnily život. Tahle životní krize mě naučila důvěřovat životu, spolehnout se na něj. Pocítil jsem zbytečnost tvoření si představ o tom, co je, nebo neni pro mě a pro ostatní dobrý, nebo špatný. Ucejtil jsem zbytečnost lpění a hnaní se za něčim. A ucejtil jsem ohromnou pokoru a vděk. Nechávám se nést životem tak, jak je, se všema jeho nečekanostma. Věřim mu.

Průvodci jsou pryč, nikdo neoživí L. Cohena – ale není to neustálý cyklus, že tihle lidé odcházejí? Nemá takový pocit každé pokolení? Nebo jsme opravdu nějaká blbá generace, která má na odchody svých průvodců prostě smůlu?

Je to normální. Starý doby mizej a střídaj je nový, kterejch se přirozeně obáváme. Umíraj nám rodiče a my jsme sami a sami se stáváme rodičema. Ale myslim, že je dost možná dnešní doba fakt v tomhle směru tipická. Je opravdu těžší se zorientovat a tak odchod takovejch průvodců víc bolí. Je to paradoxní, ale vytvořili jsme si tolik možnejch pevnejch bodů, že jsme je vlastně vynulovaly. Jako vedlejší produkt naší vynalézavosti jsme vytvořili stav, kdy je všeho tak moc, až to vlastně zmizí v chaosu a nás to zase vrací k sobě samotnym, k základnim otázkám. To mi přijde krásný a vtipný.

Kombinace smyčců a elektroniky: líbí se mi, že nejdete po „hezkých“ smyčcích, ale že jste je donutili skřípat. Přemýšlíte o tomto spojení i jinak než hudebně? Je to takový kontrast lidského a odlištěného, jemnosti a brutality, prostě jak se to ve spojení s touhle deskou uvádí: Gentle Artbrut.

Je to tak. Mám moc rád pronikání vošklivejch výběžků do něčeho hezkýho. Ten střet, komunikaci mezi těma polohama. Komunikaci mezi něhou a brutalitou. Divokostí a klidem. Možná mě timhle směrem ovlivnilo prostředí, ve kterym jsme vyrůstali. Prostředí Kladna, kde se zhroutilo hornictví a hutnictví, na kterym to celý stálo a vzkvétalo a zůstaly tu jizvy, krátery, všude vydechující zánik. A to v květech a vůních trnek, fialek a zlatobýlů, nový generace svobodný éry. Tenhle střet mě baví. Zánik a vznik. Je v tom nějakej základní princip. Smíření zdánlivejch protikladů.

Kdybych měl popsat jedním slovem vaši hudbu, pak bych asi řekl: otevřená. Čím myslíte, že to je? Že v posluchačově hlavě otevírá nějaké krajiny, open space, že má filmové kvality, tj. dobře funguje ve spojení s obrazem?

To jsem rád, že cítíš právě otevřenost. To se mi líbí. Pocit otevřenosti, otevřenýho prostoru, ze kterýho se roděj děje, vyrůstá svět, je pocit, se kterym vymýšlim texty, nebo melodie. V tomhle pocitu se roděj nápady. Otevřenej nekonečnej prostor, kterej je obsaženej ve všem viditelnym, jako jeho podstata, jako jeho zdroj. Jsem rád, jestli v naší hudbě zůstává tenhle pocit nějak uloženej. Že se to daří předávat dál. A otevřenost je důležitá i v tvorbě Zrní obecně. Otevřenost novejm možnostem a novejm tvarum. Nechceme se opakovat, nechceme ustrnout. No a otevřenost je myslim zároveň jednim z klíčů k šťastnýmu životu. Otevřenost jinejm názorum, změnám situací. Právě dneska je to to, co potřebujeme. Otevřenost je cestou z tý rozpolecenosti společnosti u nás.

Píšete texty napřed, bez muziky? Zdá se mi, že nejdřív je psané vyjádření a pak až hledáte hudbu, která by ho mohla nést.

Většinou, kor poslední dobou, vzniká nejdřív hudba a až potom píšu texty. Snažim se ale vždycky nejdřív dlouho vnímat, co je zakódovaný za zprávu v tý hudbě samotný. Snažim se pochopit, jakej text je v ní schovanej. A pak, když tu myšlenku mám, musim najít formu, kterou zapadne do melodie. To je často boj. Aby byla funkční forma, myšlenka i melodie, ale je to moc příjemnej pocit, když to nakonec zaklapne. Takhle vznikaly všechny texty na poslední desce, kromě tří. U písničky Igor Pelech a Deadman byl první text. U Silnice od ní vznikal text improvizací společně s hudbou.

Igor Pelech – proč jste potřebovali napsat tuhle písničku? Zrovna teď a zrovna takhle? Proto, že lidi, jako je on, nevidíme? Resp. už zase – tak jako za komančů – je odsunujeme z cesty a nechceme o nich nic vědět?

Toulal jsem se za městem, v areálu rozpadlý Poldi Kladno a narazil jsem na jeden starej vybydlenej kancelářskej barák. Vlezl jsem do něj, abych ho prozkoumal. Ve třech patrech bylo spoustu místností, byl tu strašnej bordel, smrad, všude záchod, odpadky, ale někde zhruba uprostřed toho všeho byla matrace s dekou, svíčky, kazeťák. Něco jako obývák s ložnicí, kde evidentně někdo žil. Představil jsem si toho člověka a tak silně mě to zasáhlo, že jsem o tom ještě na místě napsal základ textu týhle písničky. Vidět, v čem je možný žít, kam je možný se vracet jako domu. Ohromilo mě to a došlo mi, že kdykoli se cejtim životem ublíženej, musim pomyslet na lidi, jako je tenhle imaginární Igor Pelech, který jsou na tom o několik pater hůř. A poslat jim přání, ať je aspoň nějak přijatelně. Tu energii případný sebelítosti otočit na energii takovýho přání.

Dobrá deska musí fungovat, ať už fanoušci vědí, jaké pocity za ní stály, nebo ne. Ale přesto: čím je konkrétně pro vás? Odrazem určitého období, něčím, co jste teď potřeboval říct, nebo tu není žádné konkrétní téma?

Každá deska je pro mě otiskem období, ve kterym jsme jí tvořili. Z každou deskou stojí nějakej náš, nebo muj příběh. Vždycky chci, aby deska nesla myšlenku, který jsem v daný době plnej. Alba se tak stávej takovejma konzervama, ve kterejch je zakonzervovaný určitý období našeho života, s poznáníma, který jsme v tý daný době nabyli. Vtipný je, slyšet pak desku s odstupem. A vnímat, kde si byl, jak ses od tý doby pohnul. Někdy je to trochu směšný, slyšet třeba jak si byl přehnanej, nebo patetickej, nebo radikální, nebo jak ses styděl. Ale je to zaznamenání pravdivý skutečnosti a to mě na tom baví.

Odrazila se – ve vás či na této nahrávce – nějakým způsobem skutečnost, že jste ji odjeli nahrávat do Madridu? V jaké chvíli jste zachytili Madrid? Potkali jste se s ním jen jako s jedním z velkoměst, nebo vás zrovna teď něčím dostal?

Kolem toho výletu se nesla taková radostná aura. A to jednoznačně ovlivnilo atmosféru nahrávky. Nevim, jestli to je i v nějakejch konkrétních bodech, ale každopádně to tam je nějak podprahově. Společně s producentama Ondřejem Ježkem, Jonatánem Pastirčákem a kameramanem Tomášem Bláhou, celá tahle parta, jsme odjeli dodávkou 2000 kiláků daleko a tam jsem spolu bydleli v malym madridsky bytě v jedenáctym patře s výhledem na celý město. To tam nějak je.
Byli jsme tam semknutý, odříznutý od všedního života. Soustředili jsme se jenom na desku. Diskutovali jsme o tom, jak to udělat, obecně o hudbě, o estetice, ponocovali jsme, popíjeli, tancovali a přes den nahrávali. Bylo to intenzivní, kreativní a srandovní a Madrid byl v tý době slunečnej a jarní, ač byl začátek ledna a v čechách mrzlo jak blázen. I to nás určitě ovlivnilo.

Projekty, které připravujete, z vás už dělají kapelu pro velké akce, velké prostory, velký zvuk… Ale jak velký sound a jak velký koncert sluší skupině Zrní? Kam to lze hnát, aby jste neztratili určitou intimitu, která je pro vás typická?

To je důležitá otázka, kterou řešíme. O tu intimitu bychom se nechtěli připravit. Uvědomujem si, že je důležitá. Baví nás ten blízkej kontakt s publikem, ta interaktivnost malejch komorních koncertů. Na takovejch koncertech je pravděpodobnější, že se stane něco kouzelnýho. A to proto, že je to snazší. Já bych rád intimitu dokázal přenést i na větší podia, ale to se musí umět. Viděl jsem několik takových koncertů, kde jsem se takhle magicky a blízko k muzikantovi cejtil, takže vim, že to jde. My teď každopádně na příští rok plánujem, že bychom jeli po malejch klubech a hráli akusticky, mezi lidma, jenom s nějakym skromnym osvětlenim, třeba při svíčkách. Ale zajímá nás i ta možnost velkých sálů, s velkýma možnostma zvukovýma i vizuálníma. Obecně je otázkou, kam kapela, která hraje takovouhle muziku, může u nás vlastně dojít. Myslim, že jsme se v růstu směrem k „velikosti“, dostali v rámci naší republiky, s muzikou, kterou hrajeme a schopnostma, který máme, asi někam na hranici. A musíme hledat, kudy dál, protože do streotypu spadnout nechceme. Uvidíme.